Jak už jsem zmiňovala minule, s výlety je konec, bo se plně se věnuju psaní bakalářské práce. Jak takové psaní diplomových prací v podání HH a Koňára vypadá, se můžete podívat na následujících videích:
(po bakalářské práci za chvíli neštěkne ani pes, ale znalost práce s Windows Movie Makerem jako když najdu ;)
pondělí 6. června 2011
úterý 24. května 2011
soČA!
Sice jsem si říkala, že konec rajzování a budu psát bakalářku, ale když se vyskytla příležitost vtěrnout se na rafting na Soči, tak jsem neváhala, bo jsem to chtěla vyzkoušet. Horní tok řeky protéká TNP, takže je to tam hezké a řeka sama o sobě je taková divočejší, takže to leccos slibovalo.
Výprava byla mezinárodní, sebrali se děcka z kurzu slovinštiny (+ nějaké ty vtěry jako třeba já, či Vojta) a zatímco většina se bála divoké řeky, já se spíš bála, aby to nebyla nuda. A ukázalo se, že moje obava byla celkem oprávněná, bo jsme jeli na obrovském raftu pro 8 lidí + kormidelník, který jediným pohybem mohl otočit celou loď o 180°, takže na lodi mohlo klidně sedět 8 úplných kriplů a nic by se nestalo. Tož ale aj tak dobré, řeka tekla, kupačka byla, kormidelník sympaťák a byla jsem zas po nějaké době na vodě!
Co mě ovšem ten den zcela uchvátilo, byl kostel sv. Antonína a kostnice u Kobaridu. Ta byla postavena ve 30. letech 20, století a z okolních hřbitovů do ní byly přeneseny ostatky skoro 8 tisíc italských vojáků. Průlom italské fronty u Kobaridu patřil k nevýznamnějším událostem 1. světové války. Samotnou budovu kostnice navrhl ve formě osmiúhelníku architekt Giovanni Grappi spolu se sochařem Giannino Castiglionim. Bohužel jsem si zapomněla s sebou vzít foťák, tak se podivte třeba zde.
A včera jsem byla na koncertě Swans a to bylo úplně super. Swans je experimentálni, nois-postindustriální skupina, takže přesně něco pro mě ;) Vůdčí osobností je zpěvák, multiinstrumentalista, textař, básník a spisovatel Michael Gira, ale mě zaujali i jiní členové kapely - např. jeden vypadal jako Richard Krajčo po deseti letech a s dlouhýma vlasama, basák zas vypadal jako Cankarjev (ale ten podle mě hrál s nejmenším nasazením, bo vůbec nebyl zpocený). Ovšem nejvíc mě uchvátil klávesista, který nejdřív dělal předspokana místo plánovaného Christopha Hanna, který onemocněl. Chlapec na naás vybalil francouzské balady, aby nás dostal do té správné, "veselé" nálady :D No, ale pak na koncertě samotné skupiny mě fakt bavil, protože se celou dobu díval nenávistným pohledem zpod zamračeného obočí, prostě něco jako "jste všichni ču.... a kdy už ten zas.... koncert skončí?" Akorát dvakrát vypadl z role, když kdosi v první řadě vyvolal na jeho tváři krátký úsměv. K tomu měl ještě takovou tu image správného starého rockera s vlasy zčesanými dozadu, který si občas přičísl rukou či hřebenem, který měl pro případ v kapse gatí. Tož prostě borec. Jinak bych řekla, že hudebníci jsou jako víno, s přibývajícím věkem mnoho z nich rozhodně neztrácí na kvalitě (ostatně většina mých favoritů začínala v 80. letech a furt mě jejich hudba oslovuje ;)
Dneska mě Koňár s Irinou vytáhli na jakési divadlo, co hrály děcka z jejich školy a to bylo fakt dost špatné. Chtělo to šokovat (začalo to masturbující jeptičkou na oltáři - to už je druhá slovinská divadelní masturbace, co jsem tu viděla), ale moc se to nepovedlo, nějak to nemělo ten mrd, jak se říká na JAMU. Taky to mělo pár těch věcí, které na divadle nesnášíte, jako třeba, že to bylo uřvané. No, asi nás chtěli nasrat. Ale my jim tu radost, že bychom se zvedli a odešli, neudělali a nějak jsme to přetrpěli. Ale bylo to skutečně špatné. Šak Koňár tomu jistě časem věnuje pár slov na svém blogu ;)
Výprava byla mezinárodní, sebrali se děcka z kurzu slovinštiny (+ nějaké ty vtěry jako třeba já, či Vojta) a zatímco většina se bála divoké řeky, já se spíš bála, aby to nebyla nuda. A ukázalo se, že moje obava byla celkem oprávněná, bo jsme jeli na obrovském raftu pro 8 lidí + kormidelník, který jediným pohybem mohl otočit celou loď o 180°, takže na lodi mohlo klidně sedět 8 úplných kriplů a nic by se nestalo. Tož ale aj tak dobré, řeka tekla, kupačka byla, kormidelník sympaťák a byla jsem zas po nějaké době na vodě!
Co mě ovšem ten den zcela uchvátilo, byl kostel sv. Antonína a kostnice u Kobaridu. Ta byla postavena ve 30. letech 20, století a z okolních hřbitovů do ní byly přeneseny ostatky skoro 8 tisíc italských vojáků. Průlom italské fronty u Kobaridu patřil k nevýznamnějším událostem 1. světové války. Samotnou budovu kostnice navrhl ve formě osmiúhelníku architekt Giovanni Grappi spolu se sochařem Giannino Castiglionim. Bohužel jsem si zapomněla s sebou vzít foťák, tak se podivte třeba zde.
A včera jsem byla na koncertě Swans a to bylo úplně super. Swans je experimentálni, nois-postindustriální skupina, takže přesně něco pro mě ;) Vůdčí osobností je zpěvák, multiinstrumentalista, textař, básník a spisovatel Michael Gira, ale mě zaujali i jiní členové kapely - např. jeden vypadal jako Richard Krajčo po deseti letech a s dlouhýma vlasama, basák zas vypadal jako Cankarjev (ale ten podle mě hrál s nejmenším nasazením, bo vůbec nebyl zpocený). Ovšem nejvíc mě uchvátil klávesista, který nejdřív dělal předspokana místo plánovaného Christopha Hanna, který onemocněl. Chlapec na naás vybalil francouzské balady, aby nás dostal do té správné, "veselé" nálady :D No, ale pak na koncertě samotné skupiny mě fakt bavil, protože se celou dobu díval nenávistným pohledem zpod zamračeného obočí, prostě něco jako "jste všichni ču.... a kdy už ten zas.... koncert skončí?" Akorát dvakrát vypadl z role, když kdosi v první řadě vyvolal na jeho tváři krátký úsměv. K tomu měl ještě takovou tu image správného starého rockera s vlasy zčesanými dozadu, který si občas přičísl rukou či hřebenem, který měl pro případ v kapse gatí. Tož prostě borec. Jinak bych řekla, že hudebníci jsou jako víno, s přibývajícím věkem mnoho z nich rozhodně neztrácí na kvalitě (ostatně většina mých favoritů začínala v 80. letech a furt mě jejich hudba oslovuje ;)
Dneska mě Koňár s Irinou vytáhli na jakési divadlo, co hrály děcka z jejich školy a to bylo fakt dost špatné. Chtělo to šokovat (začalo to masturbující jeptičkou na oltáři - to už je druhá slovinská divadelní masturbace, co jsem tu viděla), ale moc se to nepovedlo, nějak to nemělo ten mrd, jak se říká na JAMU. Taky to mělo pár těch věcí, které na divadle nesnášíte, jako třeba, že to bylo uřvané. No, asi nás chtěli nasrat. Ale my jim tu radost, že bychom se zvedli a odešli, neudělali a nějak jsme to přetrpěli. Ale bylo to skutečně špatné. Šak Koňár tomu jistě časem věnuje pár slov na svém blogu ;)
pondělí 16. května 2011
Rus dačo pičo trip
CK Tomáš inicioval výlet do Sarajeva a tak trochu po Balkánu a my mu s Reném onehdá přislíbili účast, zapomněli na to a když se nám to jako bumerang vrátilo ("příští týden teda jedeme do toho Sarajeva jak jsme se domlouvali"), tak se nám nepodařilo vymyslet žádnou dobrou výmluvu, tak jsme jeli. Tož ale znáte to - když se na něco těšíte, tak to nevyjde a naštěstí to funguje aj naopak ;)
Jak jistě všichni víte, Sarajevo je hlavní mšsto Bosny a Hercegoviny a zabili tam Ferdinanda, parchanti. V roce 1984 se zde konaly zimní olympijské hry a v letech 1992 - 1995 bylo město obléháno Srby, což jsou dvě události, ze kterých se město dodneška ještě tak úplně nevzpamatovalo. Kromě toho se Sarajevo, stejně jako celá země, vyznačuje tím, že tu je na každém rohu mešita. Pravoslavné či katolické kostely a synagogy se vyznačují výrazně menší četností. Ale i díky tomu má město jinou atmošku než většina evropských zemí. Úzké ulice vyvolávají mírně klaustrofóbní pocit. Ale sehnali jsme zde konečně známou slovinskou vinnou odrůdu Vranac, pěstovanou v Makedonii či Černé Hoře ;)
Ubytovali jsme se přímo v centru v hostelu, kde byl dostatek postelí a především sprch a záchodů (my jsme se toho nebáli a zkoušeli různé místní speciality od čevabčiči přes kysané mléko a čerstvou zeleninu, prostě přesně proti všem doporučením z každého průvodce. Tož ale pilně jsme to desinfikovali rakijou, takže pohodinda). Tomáš má tutorku ze Sarajeva, takže od ní měl nějaké tipy, co vidět a kam zajít a my méně organizovaní jsme ho ze začátku následovali (například do tunelu spásy, který představoval jediné spojení s okolním světem v době blokády města. Místní jej prokopali pod letištěm, obsazeným vojsky OSN a proudil jím materiál, potraviny a léčiva ze svobodného území do okupovaného Sarajeva. V dnešní době je z něho zachováno už jen asi 6 metrů, ale je u toho muzeum, kde se dozvíte, jak to s ním bylo), ale postupně anarchie narůstala a my si občas též prosadili svou (já jsem chtěla vidět místo atentátu a pak Eifelův most /protože Eiffelovu věž v Paříži viděl kdekdo, ale kdo se může pochlubit, že viděl Eiffelův most v Sarajevu? ;) Když jsem viděla, co jsem chtěla a taky protože se mi nechtělo jít z jednoho konce města na druhý, bo jsem se tam pořádně ani nepodívala, tak jsem se od skupiny trhla (René to udělal už dřív) a bloumala ulicemi. Přitom jsem potkala Peršana jménem Sha, který pak bloumal se mnou, jsme si povídali a aj na to bosenské kafe jsme zašli (ale nepozval, sviňa. Jsem mohla mít splněnou metu, co jsme si s Katkou vytyčily - pozvání na kafe od nějakého místňáka. No, on to sice nebyl místňák, bo byl z Teheránu a navíc jsme pak s Katkou došly k tomu, že se nám to vlastně už splnit podařilo předtím, tož ale i tak. No jo, chudí umělci. Sha byl totiž malíř. Jako malíř jako malíř. Ale kdybyste potřebovali vymalovat pokoj, tak se tomu též nebrání ;) Tož jsme se pak ještě domluvili, že se k nám večer přidá, jak pudeme s vínem zevlit někam na kopec, což se taky stalo a pak nás vzal nejdřív na rockenrollový koncert, ze kterého se vyklubal ambient a bylo to v takovém sarajevském FAVU a pak ještě na rockový koncert, ze kterého se vyklubal psychedelic rock, něco jako bosenští Plastici. Tož dobré ;) A taky jsme se naučili pár perských frází (viz název tohoto příspěvku) ;)
V Bosně a Hercegovině se mluví v podstatě srbochorvatsky, což je jazyk, kterému lze lépe rozumět jak slovinštině, leč nějaká ta zrada se tam občas vyskytne, takže třeba z naší plánované snídaně v podobě hemenexu se vyklubala játra. Ale byla výborná ;)
Ze Sarajeva jsme to vzali přes Mostar, jehož mosty patří mezi památky UNESCO. Tož taký Bosenský Krumlov.
A z Mostaru jsme si to zamířili do Chorvatska k móřu (takže už mám za sebou dokonce dvě dvolené v Chorvatsku). No, kdyby bylo po našem, tak to celé prozevlíme v Sarajevu, bo tam bylo levnějš a už jsme tam měli aj ňáké kámoše, ale jak už jsem psala, my se akorát vezli. Se starou židovskou kapitalistkou jsme nakonec usmlouvali nocleh za přijatelnou cenu, zahráli si hru z ranných dětských let na svatbu, taky bojovku o bludišťáky a pořádně se vyčvachtali v móřu, takže nakonec dobré ;)
Jak jistě všichni víte, Sarajevo je hlavní mšsto Bosny a Hercegoviny a zabili tam Ferdinanda, parchanti. V roce 1984 se zde konaly zimní olympijské hry a v letech 1992 - 1995 bylo město obléháno Srby, což jsou dvě události, ze kterých se město dodneška ještě tak úplně nevzpamatovalo. Kromě toho se Sarajevo, stejně jako celá země, vyznačuje tím, že tu je na každém rohu mešita. Pravoslavné či katolické kostely a synagogy se vyznačují výrazně menší četností. Ale i díky tomu má město jinou atmošku než většina evropských zemí. Úzké ulice vyvolávají mírně klaustrofóbní pocit. Ale sehnali jsme zde konečně známou slovinskou vinnou odrůdu Vranac, pěstovanou v Makedonii či Černé Hoře ;)
Ubytovali jsme se přímo v centru v hostelu, kde byl dostatek postelí a především sprch a záchodů (my jsme se toho nebáli a zkoušeli různé místní speciality od čevabčiči přes kysané mléko a čerstvou zeleninu, prostě přesně proti všem doporučením z každého průvodce. Tož ale pilně jsme to desinfikovali rakijou, takže pohodinda). Tomáš má tutorku ze Sarajeva, takže od ní měl nějaké tipy, co vidět a kam zajít a my méně organizovaní jsme ho ze začátku následovali (například do tunelu spásy, který představoval jediné spojení s okolním světem v době blokády města. Místní jej prokopali pod letištěm, obsazeným vojsky OSN a proudil jím materiál, potraviny a léčiva ze svobodného území do okupovaného Sarajeva. V dnešní době je z něho zachováno už jen asi 6 metrů, ale je u toho muzeum, kde se dozvíte, jak to s ním bylo), ale postupně anarchie narůstala a my si občas též prosadili svou (já jsem chtěla vidět místo atentátu a pak Eifelův most /protože Eiffelovu věž v Paříži viděl kdekdo, ale kdo se může pochlubit, že viděl Eiffelův most v Sarajevu? ;) Když jsem viděla, co jsem chtěla a taky protože se mi nechtělo jít z jednoho konce města na druhý, bo jsem se tam pořádně ani nepodívala, tak jsem se od skupiny trhla (René to udělal už dřív) a bloumala ulicemi. Přitom jsem potkala Peršana jménem Sha, který pak bloumal se mnou, jsme si povídali a aj na to bosenské kafe jsme zašli (ale nepozval, sviňa. Jsem mohla mít splněnou metu, co jsme si s Katkou vytyčily - pozvání na kafe od nějakého místňáka. No, on to sice nebyl místňák, bo byl z Teheránu a navíc jsme pak s Katkou došly k tomu, že se nám to vlastně už splnit podařilo předtím, tož ale i tak. No jo, chudí umělci. Sha byl totiž malíř. Jako malíř jako malíř. Ale kdybyste potřebovali vymalovat pokoj, tak se tomu též nebrání ;) Tož jsme se pak ještě domluvili, že se k nám večer přidá, jak pudeme s vínem zevlit někam na kopec, což se taky stalo a pak nás vzal nejdřív na rockenrollový koncert, ze kterého se vyklubal ambient a bylo to v takovém sarajevském FAVU a pak ještě na rockový koncert, ze kterého se vyklubal psychedelic rock, něco jako bosenští Plastici. Tož dobré ;) A taky jsme se naučili pár perských frází (viz název tohoto příspěvku) ;)
V Bosně a Hercegovině se mluví v podstatě srbochorvatsky, což je jazyk, kterému lze lépe rozumět jak slovinštině, leč nějaká ta zrada se tam občas vyskytne, takže třeba z naší plánované snídaně v podobě hemenexu se vyklubala játra. Ale byla výborná ;)
Ze Sarajeva jsme to vzali přes Mostar, jehož mosty patří mezi památky UNESCO. Tož taký Bosenský Krumlov.
A z Mostaru jsme si to zamířili do Chorvatska k móřu (takže už mám za sebou dokonce dvě dvolené v Chorvatsku). No, kdyby bylo po našem, tak to celé prozevlíme v Sarajevu, bo tam bylo levnějš a už jsme tam měli aj ňáké kámoše, ale jak už jsem psala, my se akorát vezli. Se starou židovskou kapitalistkou jsme nakonec usmlouvali nocleh za přijatelnou cenu, zahráli si hru z ranných dětských let na svatbu, taky bojovku o bludišťáky a pořádně se vyčvachtali v móřu, takže nakonec dobré ;)
úterý 10. května 2011
Bohinj
Poslední zápis o Slovinsku byl už blahé paměti, tak po včerejším společném zpytování blogového svědomí s Koňárem (máme podobnou frekvenci v poslední době), jsem se rozhodla to napravit. Taky sem se zas byla někde podívat, že.
Ve Slovinsku je teď pěkně, svítí slunko a je teplo (občas jen na sukňu, tričko a sandále ;), což se, pravda, moc neslučuje s učením (asi po Tomášově vzoru napíšu panu děkanovi, jestli by nebyl tak hodný a neposunul mi termín odevzdání bakalářky), případně s pořádným spánkem (bo se učíte nočju), ale tak za měsíc a půl jedu dom (pokud mi teda paní Petra nenapíše, že by se našly ještě nějaké peňauze na prodloužení pobytu o jeden měsíc), tak musím ještě něco stihnout, ne?
Takže když se mě v sobotu Andrej zeptal, jestli s nima nechcu jet na Krvavec, tak jsem ani moc dlouho neváhala a kývla na to. Jsme se totiž předtím bavili o tom, kdy zas půjdem někam do hor, tak nakonec byla příležitost hned ;) Sice jsem nakonec nesehnala žádného sparring partnera (Andrej byl ve vzduchu), který by šel se mnou, ale nakonec jsem to zvládla sama, i bez mapy a neztratila jsem se. Bylo to asi moje "tenkrát poprvé" - sama v horách, co neznám, navíc v cizí zemi, ale zvládla jsem to ;) A stále zvyšuju, bo Krvavec má 1853 m.n.m a Zvoh, který je za ním a kam jsem též vylezla, má dokonce 1971 m.n.m! (pravda, moje startovní pozice byla asi 1600, ale i tak ;) A byl z tama krásný výhled na centrální Slovinsko.
V nedělu jsem se přivtěrla (líná huba - holé neštěstí) k výletu na Bohinjské jezero. To je prý největší jezero Slovinska (netvrdil mi tohle někdo už o Cerknickém jezeře? Jako správná informační specialistka jsem si tato tvrzení ověřila a Cerknické je, za dobrých podmínek /chčije a chčije/, skutečně větší). Nachází se kousek od Bledu, ale je mnohem, mnohem hezčí (shodli jsme se s děckama, že by to chtělo ňákou babičku na Bohinji, ke které bychom jezdili. Zkusíme se zeptat Primoža, jestli tam ňákou nemá ;) Průvodce píše, že toto alpské jezero láká ke koupání jen za extrémně horkých dní, ale to ještě nezná Hanu ;) Jak tu byla Zaňa, se kterou jsme se potkali v Chorvatsku a dali jsme si výlet na Krk (takže dovolenou v Chorvatsku už máme za sebou ;), tak když už jsme byly u toho móřa, tak jsme do něj vlezly, nehledě na to, že bylo asi 15° a fučel studený vítr. A pak jsme v tom tréninku na svatoštěpánskou koupačku ve Vltavě trénovaly celý týden (takže jsem se koupala aj ve slovinském móřu, pak v Divjem jezeru, jezeře v Medvodě a taky v nejkratší slovinské řece Jezernici). Takže jsem neváhala a vlezla aj do Bohinjského jezera ;)
Jezero napájí řeka Savica, na které padá i stejnojmenný vodopád. K tomu vedou dvě cesty - jedna placenná pro pussies a druhá neplacená pro horolezce nebo Čechy (kdybychom to viděli zespoda, tak tam pravděpodobně nelezem :D). Hádejte, kterou jsme si vybrali?
Vyšplhali jsme se k vodopádu, abychom se na něj podívali zeshora, respektive jen na jeho zřídlo a pak jsme pokračovali dál a výš k jednomu z triglavkých jezer - Črnomu jezeru (mi ta kupačka v Bohinju nestačila ;) Cesta byla poměrně náročná (ačkoli na mapě je značená normálně), ale dolů jsme ji zvládli ještě dvakrát rychleji, protože se schylovalo k bouřce.
Vzpomněla jsem si na své zážitky z Hochschwabu a vymyslela jsem novou sportovní disciplínu - Alpský běh aneb náročná trasa tam a zpět za poloviční dobu ;) Tož ale stihli jsme to a déšť nás chytil až skoro dole. Jsem pak navrhla, že bychom se mohli jít podívat k tomu vodopádu aj tou normální cestou ("pro vozíčkáře" ;), když už jsme tady, bo beztak už nikdo vstupné vybírat nebude a taky bychom ten vodopád mohli vidět v celé jeho kráse, že (má 78 metrů). A to byla dobrá volba, protože vodopád fakt nádherný a šlo od něho vidět až na jezero.
Tož doufám, že najdem nějakého Slovinca s babičkou na Bohinji, protože bych se tam klidně podívala ještě jednou ;)
Ve Slovinsku je teď pěkně, svítí slunko a je teplo (občas jen na sukňu, tričko a sandále ;), což se, pravda, moc neslučuje s učením (asi po Tomášově vzoru napíšu panu děkanovi, jestli by nebyl tak hodný a neposunul mi termín odevzdání bakalářky), případně s pořádným spánkem (bo se učíte nočju), ale tak za měsíc a půl jedu dom (pokud mi teda paní Petra nenapíše, že by se našly ještě nějaké peňauze na prodloužení pobytu o jeden měsíc), tak musím ještě něco stihnout, ne?
Takže když se mě v sobotu Andrej zeptal, jestli s nima nechcu jet na Krvavec, tak jsem ani moc dlouho neváhala a kývla na to. Jsme se totiž předtím bavili o tom, kdy zas půjdem někam do hor, tak nakonec byla příležitost hned ;) Sice jsem nakonec nesehnala žádného sparring partnera (Andrej byl ve vzduchu), který by šel se mnou, ale nakonec jsem to zvládla sama, i bez mapy a neztratila jsem se. Bylo to asi moje "tenkrát poprvé" - sama v horách, co neznám, navíc v cizí zemi, ale zvládla jsem to ;) A stále zvyšuju, bo Krvavec má 1853 m.n.m a Zvoh, který je za ním a kam jsem též vylezla, má dokonce 1971 m.n.m! (pravda, moje startovní pozice byla asi 1600, ale i tak ;) A byl z tama krásný výhled na centrální Slovinsko.V nedělu jsem se přivtěrla (líná huba - holé neštěstí) k výletu na Bohinjské jezero. To je prý největší jezero Slovinska (netvrdil mi tohle někdo už o Cerknickém jezeře? Jako správná informační specialistka jsem si tato tvrzení ověřila a Cerknické je, za dobrých podmínek /chčije a chčije/, skutečně větší). Nachází se kousek od Bledu, ale je mnohem, mnohem hezčí (shodli jsme se s děckama, že by to chtělo ňákou babičku na Bohinji, ke které bychom jezdili. Zkusíme se zeptat Primoža, jestli tam ňákou nemá ;) Průvodce píše, že toto alpské jezero láká ke koupání jen za extrémně horkých dní, ale to ještě nezná Hanu ;) Jak tu byla Zaňa, se kterou jsme se potkali v Chorvatsku a dali jsme si výlet na Krk (takže dovolenou v Chorvatsku už máme za sebou ;), tak když už jsme byly u toho móřa, tak jsme do něj vlezly, nehledě na to, že bylo asi 15° a fučel studený vítr. A pak jsme v tom tréninku na svatoštěpánskou koupačku ve Vltavě trénovaly celý týden (takže jsem se koupala aj ve slovinském móřu, pak v Divjem jezeru, jezeře v Medvodě a taky v nejkratší slovinské řece Jezernici). Takže jsem neváhala a vlezla aj do Bohinjského jezera ;)
Jezero napájí řeka Savica, na které padá i stejnojmenný vodopád. K tomu vedou dvě cesty - jedna placenná pro pussies a druhá neplacená pro horolezce nebo Čechy (kdybychom to viděli zespoda, tak tam pravděpodobně nelezem :D). Hádejte, kterou jsme si vybrali?
Vyšplhali jsme se k vodopádu, abychom se na něj podívali zeshora, respektive jen na jeho zřídlo a pak jsme pokračovali dál a výš k jednomu z triglavkých jezer - Črnomu jezeru (mi ta kupačka v Bohinju nestačila ;) Cesta byla poměrně náročná (ačkoli na mapě je značená normálně), ale dolů jsme ji zvládli ještě dvakrát rychleji, protože se schylovalo k bouřce.
Vzpomněla jsem si na své zážitky z Hochschwabu a vymyslela jsem novou sportovní disciplínu - Alpský běh aneb náročná trasa tam a zpět za poloviční dobu ;) Tož ale stihli jsme to a déšť nás chytil až skoro dole. Jsem pak navrhla, že bychom se mohli jít podívat k tomu vodopádu aj tou normální cestou ("pro vozíčkáře" ;), když už jsme tady, bo beztak už nikdo vstupné vybírat nebude a taky bychom ten vodopád mohli vidět v celé jeho kráse, že (má 78 metrů). A to byla dobrá volba, protože vodopád fakt nádherný a šlo od něho vidět až na jezero.Tož doufám, že najdem nějakého Slovinca s babičkou na Bohinji, protože bych se tam klidně podívala ještě jednou ;)
pátek 29. dubna 2011
Zatial
Byla tu Zaňa (o prázdninách u tety Hany snad napíše ona), to bylo fajn. Taky tu byli vsetínští jeskyňáři, se kterýma jsem se svezla dom, takže teď si dávám studijní volno doma. Ale již brzy se určitě dočkáte dalších dobrodružství ze Slovinska ;)
čtvrtek 14. dubna 2011
Výlet do Mariboru
Minulý pátek (to píšu až teďka, protože jinak by Herr Jašek mohl zjistit, co obnáší výlet s překvapením pro Mr. Jaška) jsme se s Katkou rozhodly vyrazit do Mariboru. Domluvily jsme si spolujízdu přes prevozi a čekaly na smluveném místě, ovšem borec se na nás vykašlal a nenabral nás. Tož ale řekla jsem si, že třeba nás místo toho čeká něco mnohem lepšího a taky, že jo. CK Hana měla v záloze náhradní plán, kterým byla návštěva Žale. To je hřbitov na severovýchodě Ljubljany (Katka zjistila, že je to to, kolem čeho ráno běhává), který navrhl hádejte kdo? Tož místo úplně dobré, kdyby to nebyl hřbitov, tak by si tam člověk nejradší udělal piknik. Šak mrkněte na fotky.
Tož byly jsme tam asi necelou hoďku, takže celý den stále před sebou. Protože jsem se někdy chtěla mrknout do bývalé továrny Rog (se tam vyráběla kola a teďka se tam různá kola dají od překupníků taky sehnat), tak jsem navrhla Katce, jestli tam nezajdem. Katka byla za, tak jsme vyrazily. Tož tam to bylo úplně parádní, v pátek tam skoro nikdo nebyl, takže jsme to prolezli poměrně důkladně a jak to tak při našich výletech bývá, že občas někomu vlezem do zahrádky nebo tak, tak teďka jsme byly v ložnici, obyváku, koupelně, kuchyni, dětském pokojíku i ateliéru. Prostory továrny totiž teďka slouží například taky jako squatt. Z místních obyvatel jsme ovšem potkaly akorát pána, co má v plánu budovy využít jako galerie a pověsit tam Monu Lisu. Jak už jsem psala, prolezly jsme to odshora až nahoru, a to doslova, jako taková třešnička na dortu byla střecha, ze které se nám otevřel výhled na Ljubljaň. A místo fotogenické jak cyp, jak už to u industriálních prostor bývá, tak jsme se rozhodly, že tam musíme vytáhnout Mr. Jaška, protože ten rád fotí (akorát nevím, zda ty jeho fotky někdy uvidím. Vy se můžete mrknout aspoň na moje, jsou z obou výprav, co jsme tam zatím podnikli. Na tom našem prvním výletu jsem totiž ve foťáku měla full card and empty battery a nemohla si vyfotit vše, co mě lákalo, takže to byl též důvod, proč jsem tam chtěla ještě jednou)
V Rogu jsme strávily už podstatně více času, nicméně stále ještě bylo poměrně málo hodin na to, abychom šly na kolej. Tak jsme se mrkly na mapu, co by mohlo být v okolí zajímavého, kam se dá dostat městskou dopravou a vybraly jsme Medvode, protože tam má být jezero. A zrovna nám aj jel ten správný bus.
V Medvode jsme se rozhodly jít podél řeky, bo v té mapě to vypadalo, že jezero bude na ní. Tož našly jsme jakýsi splav, nad kterým se řeka trochu rozšiřovala, ale už jsme zvyklé na místní poměry, takže jsme si řekly, že ho klidně za to jezero uznáme. Nicméně, pak jsme se rozhodly přece jen pro jistotku ještě zeptat někoho z místních a ti nás poslali asi 4 km od města směrem do hor. To by se dalo stíhat, ale nejdřív jsme chtěly omrknout ještě jakýsi hezký kostel, co jsme viděly na kopci. No, a cestou jsme potkaly vinný sklep, tak jsme se rozhodly ochutnat místní produkci a to byla dobrá volba, protože víno odrůdy Pinela (bylo to něco na "P", takže to ještě mohl být Pikolit, už si to nepamatuju, musím se zeptat Katky) bylo vskutnu dobré. Nakone jsme se rozhodly, že to nebudem hrotit a jezero si necháme na příště a jen jsme tak vyzevlily pod tím kostelem a dívaly se na protější hory a užívaly krásného dne.
Maribor je díra, ale výlet do Mariboru stál za to! ;)
Tož byly jsme tam asi necelou hoďku, takže celý den stále před sebou. Protože jsem se někdy chtěla mrknout do bývalé továrny Rog (se tam vyráběla kola a teďka se tam různá kola dají od překupníků taky sehnat), tak jsem navrhla Katce, jestli tam nezajdem. Katka byla za, tak jsme vyrazily. Tož tam to bylo úplně parádní, v pátek tam skoro nikdo nebyl, takže jsme to prolezli poměrně důkladně a jak to tak při našich výletech bývá, že občas někomu vlezem do zahrádky nebo tak, tak teďka jsme byly v ložnici, obyváku, koupelně, kuchyni, dětském pokojíku i ateliéru. Prostory továrny totiž teďka slouží například taky jako squatt. Z místních obyvatel jsme ovšem potkaly akorát pána, co má v plánu budovy využít jako galerie a pověsit tam Monu Lisu. Jak už jsem psala, prolezly jsme to odshora až nahoru, a to doslova, jako taková třešnička na dortu byla střecha, ze které se nám otevřel výhled na Ljubljaň. A místo fotogenické jak cyp, jak už to u industriálních prostor bývá, tak jsme se rozhodly, že tam musíme vytáhnout Mr. Jaška, protože ten rád fotí (akorát nevím, zda ty jeho fotky někdy uvidím. Vy se můžete mrknout aspoň na moje, jsou z obou výprav, co jsme tam zatím podnikli. Na tom našem prvním výletu jsem totiž ve foťáku měla full card and empty battery a nemohla si vyfotit vše, co mě lákalo, takže to byl též důvod, proč jsem tam chtěla ještě jednou)
V Rogu jsme strávily už podstatně více času, nicméně stále ještě bylo poměrně málo hodin na to, abychom šly na kolej. Tak jsme se mrkly na mapu, co by mohlo být v okolí zajímavého, kam se dá dostat městskou dopravou a vybraly jsme Medvode, protože tam má být jezero. A zrovna nám aj jel ten správný bus.
V Medvode jsme se rozhodly jít podél řeky, bo v té mapě to vypadalo, že jezero bude na ní. Tož našly jsme jakýsi splav, nad kterým se řeka trochu rozšiřovala, ale už jsme zvyklé na místní poměry, takže jsme si řekly, že ho klidně za to jezero uznáme. Nicméně, pak jsme se rozhodly přece jen pro jistotku ještě zeptat někoho z místních a ti nás poslali asi 4 km od města směrem do hor. To by se dalo stíhat, ale nejdřív jsme chtěly omrknout ještě jakýsi hezký kostel, co jsme viděly na kopci. No, a cestou jsme potkaly vinný sklep, tak jsme se rozhodly ochutnat místní produkci a to byla dobrá volba, protože víno odrůdy Pinela (bylo to něco na "P", takže to ještě mohl být Pikolit, už si to nepamatuju, musím se zeptat Katky) bylo vskutnu dobré. Nakone jsme se rozhodly, že to nebudem hrotit a jezero si necháme na příště a jen jsme tak vyzevlily pod tím kostelem a dívaly se na protější hory a užívaly krásného dne.
Maribor je díra, ale výlet do Mariboru stál za to! ;)
pondělí 11. dubna 2011
Adrenalin
Našla jsem si tu několik strategických kamarádů, díky kterým se tu rozhodně nenudím a místo toho, abych seděla na kolejích (a třeba psala bakalářku...plánuju týdenní studijní pobyt v ČR, bo tady se to nedá. Bohužel to není kvůli tomu, jak by si mnozí mohli myslet, že furt někde pařím nebo tak, právě naopak - chce se tu toho po mně furt strašně moc do školy. No, ale nejen studiem je živ člověk, takže volný čas se snažím též ňák vyplnit, že), tak vyrážím za dobrodružstvím. Víkend před týdnem jsem měla slíbenou návštěvu nějaké další jeskyně (předtím jsem byla v Martinské /zelo lepa jama!!!/ a Križné jame), tak jsme jeden den vyrazili s Andrejem, Jasnou a Primožem na speleovýlet. Akorát to všichni tak ňák zhodnotili, že se jim nechce do ničeho náročného. Nejdřív jsme navštívili jakýsi dvoupatrový tunel, který navazoval na bunkr a menší jeskyni. To bylo super, mi se líbí aj taková místa, nemusím mít jen jeskyně ;) V okolí jsme se trochu porozhlédli a jednu novou jeskyň dokonce našli. Hoši se rozhodli, že ji pojmenujou po mně :) Takže ve Slovinsku je teď jeskyně Hana (nebo Hanina jama, nevím, jak se nakonec rozhodli). Akorát myslím ani není zaregistrovaná, bo má jen 6 metrů a pro ně je to nic. Tož ale u nás by to byl myslím dobrý objev ;)
Obhlédli jsme ještě rybník plný žab a pak vyrazili na skálu, protože mě musíjou nejdřív pořádně naučit lézt na laně přes přepínky, než mě budou moct vzít do těch jejich děr. Tož jsem si to vyzkoušela, ale ještě to chce ňáký tréning. Nicméně...
V pondělí mi Andrej nabídl, jestli se nechcu přidat k exkurzi do jamy, kterou koumá - Žirovcové. Primož tam chtěl brát nějaké jeskyňáře z Idrije (s některýma jsem se už potkala na té záchranné akci). Tož jsem ani moc dlouho nerozmýšlela a šla jsem do toho. A stálo to zkutečně za to. Jeskyň má asi 2 a půl kilometru (ale já lezla jen necelé 2, bo prohlídku Grand Canyonu jsem si protentokrát nechala s klidným srdcem ujít), na začátku se leze na dvou lanech (jedno je s přepínkou) a jak nemám ráda rozpor, tak tady jsem si ho užila dohromady asi tak na kilometru (No, to možná ne, ale mi přišlo, že lezu rozporem skoro furt). Taky jsem si prolezla sem tam ňákou plazivku, či se škrábala do bahnitého kopca (2x! jednou pro zahřátí a podruhé při cestě ven. A byla jsem jako to prase. A moje trenirka jsou po tomhle výletu děravé, jestli už fakt nezainvestuju do overalu?). A když člověk vylez ven, tak ho čekalo škrábání se do strmého (jsme to lezli po čtyřech) vysokého kopca. Tož ale bylo to dobré jak cyp! Akorát jsem pak ještě tři dny chodila takhle
Jako další výlet jsem si vyprosila nějaké hory, tak jsme s Andrejem pokořili Plešu v pohoří Nanos (sice jen 1262 m, ale přesto zvyšuju ;) (Ráda bych podotkla, že sice "zemáky, zelé - živobytí celé", ale večer před výstupem to není nejlepší strava) Pak jsme se potkali s Jasnou a jejím přítelem Andrašem a šli jsme lozit. Přitom jsem se trochu přiblížila typické slovinské představě Čecha (alias do extrémních podmínek s co nejhorším, příp. žádným vybavením, a zemřít tou nejdebilnější smrtí vlastní vinou), bo jsem měla na nohách sandále (pohorky jsem nechala v autě. Ale už vím, jak je to s těma Čechama - umírají kvůli Slovincům, protože ti jim dají špatné instrukce a informace - když jsem vybírala mezi botaskama a sandálema, Andrej poradil sandále) a ke skále se nejdřív muselo dojít přes hromadu šutrů (kamenná suť? sesuv to prej nebyl. Prej jak se postupně rozpadá ta skála, což fakt rozpadá, pár šutrů tam letělo, naštěstí mimo nás) a taky první lození jsem si dala v sandálech ;) I když děcka mi říkali, že na typického Čecha bych měla mít žabky a být minimálně v dvoutisícové výšce. Tož ale pak jsem soutěž o typického Čecha začala prohrávat, bo Jasna se pak přezula do žabek (ale jen když jistila, lozili jsme normálně v lezačkách. No, ale i tak) a jednu chvíli jsem měla její helmu, takže jsem byla lépe vybavena jak ona ;)
No, a do čtvrtice dobrodružství Andrej domluvil nějakého kámoše, co dělá instruktora paraglidingun a vzal nás (Primože, Jasnou a Andraše a ještě Sašu, což je další jamar) vyzkoušet si létání (Stejně jako na Vsetíně, tak i v Ljubljani se někteří rádi zabíjejí nejen v jeskyních, ale i ve vzduchu - v tomto případě Andrej a Danjel - a chtějí to dopřát aj ostatním). Tož jsme jeli na Logatec, což je takový kopeček, kde asi každý začíná, byl tam ještě jeden instruktor s ňákýma mládežníkama. Tož nejdřív jsme začínali dole, ale protože to furt ňák neletělo, tak jsme start posouvali výš a výš a nakonec se to povedlo všem, kromě Jasny. Při druhé zkoušce jsem sice skončila na zemi obličejem, ale ani to mě neodradilo. Instruktor už to chtěl balit (ty své dva padáky, na kterých jsme to zkoušeli. Byly z Čech, tak se někteří zhrozili. "Hey, Primož, you were in a real danger."), ale Andrej mi pučil svůj padák a na něm jsem vzlétla! A prej jsem letěla nejvýš, nejrychlej a nejdál. No, rozhodně jsem měla nejefektivnější závěr (tzv. Czech style), bo jsem se elegantně vyhnula stromu, což z jejich pozice ovšem vypadalo, že jsem ho minula v poslední sekundě. Škoda, že nikdo netočil Andrejův výraz, jak se díval, jak s jeho novým, švýcarským padákem letím přímo proti stromu :D Tož ale z jejich perspektivy to prostě vypadalo jinak, než z té mojí, já to měla vypočítané a věděla jsem, že se mu vyhnu ;) Šak se na ten můj slavný let podivte sami (na fotky z lezeckých výletů se můžete časem mrknout na rajčeti. V Žirovcové jsem foťák neměla, takže pro představu se mrkněte na blog jednoho z členů JKŽ.
Už zbyva jen vyfachčit rafting na Soči ;)
Obhlédli jsme ještě rybník plný žab a pak vyrazili na skálu, protože mě musíjou nejdřív pořádně naučit lézt na laně přes přepínky, než mě budou moct vzít do těch jejich děr. Tož jsem si to vyzkoušela, ale ještě to chce ňáký tréning. Nicméně...
V pondělí mi Andrej nabídl, jestli se nechcu přidat k exkurzi do jamy, kterou koumá - Žirovcové. Primož tam chtěl brát nějaké jeskyňáře z Idrije (s některýma jsem se už potkala na té záchranné akci). Tož jsem ani moc dlouho nerozmýšlela a šla jsem do toho. A stálo to zkutečně za to. Jeskyň má asi 2 a půl kilometru (ale já lezla jen necelé 2, bo prohlídku Grand Canyonu jsem si protentokrát nechala s klidným srdcem ujít), na začátku se leze na dvou lanech (jedno je s přepínkou) a jak nemám ráda rozpor, tak tady jsem si ho užila dohromady asi tak na kilometru (No, to možná ne, ale mi přišlo, že lezu rozporem skoro furt). Taky jsem si prolezla sem tam ňákou plazivku, či se škrábala do bahnitého kopca (2x! jednou pro zahřátí a podruhé při cestě ven. A byla jsem jako to prase. A moje trenirka jsou po tomhle výletu děravé, jestli už fakt nezainvestuju do overalu?). A když člověk vylez ven, tak ho čekalo škrábání se do strmého (jsme to lezli po čtyřech) vysokého kopca. Tož ale bylo to dobré jak cyp! Akorát jsem pak ještě tři dny chodila takhle
Jako další výlet jsem si vyprosila nějaké hory, tak jsme s Andrejem pokořili Plešu v pohoří Nanos (sice jen 1262 m, ale přesto zvyšuju ;) (Ráda bych podotkla, že sice "zemáky, zelé - živobytí celé", ale večer před výstupem to není nejlepší strava) Pak jsme se potkali s Jasnou a jejím přítelem Andrašem a šli jsme lozit. Přitom jsem se trochu přiblížila typické slovinské představě Čecha (alias do extrémních podmínek s co nejhorším, příp. žádným vybavením, a zemřít tou nejdebilnější smrtí vlastní vinou), bo jsem měla na nohách sandále (pohorky jsem nechala v autě. Ale už vím, jak je to s těma Čechama - umírají kvůli Slovincům, protože ti jim dají špatné instrukce a informace - když jsem vybírala mezi botaskama a sandálema, Andrej poradil sandále) a ke skále se nejdřív muselo dojít přes hromadu šutrů (kamenná suť? sesuv to prej nebyl. Prej jak se postupně rozpadá ta skála, což fakt rozpadá, pár šutrů tam letělo, naštěstí mimo nás) a taky první lození jsem si dala v sandálech ;) I když děcka mi říkali, že na typického Čecha bych měla mít žabky a být minimálně v dvoutisícové výšce. Tož ale pak jsem soutěž o typického Čecha začala prohrávat, bo Jasna se pak přezula do žabek (ale jen když jistila, lozili jsme normálně v lezačkách. No, ale i tak) a jednu chvíli jsem měla její helmu, takže jsem byla lépe vybavena jak ona ;)
No, a do čtvrtice dobrodružství Andrej domluvil nějakého kámoše, co dělá instruktora paraglidingun a vzal nás (Primože, Jasnou a Andraše a ještě Sašu, což je další jamar) vyzkoušet si létání (Stejně jako na Vsetíně, tak i v Ljubljani se někteří rádi zabíjejí nejen v jeskyních, ale i ve vzduchu - v tomto případě Andrej a Danjel - a chtějí to dopřát aj ostatním). Tož jsme jeli na Logatec, což je takový kopeček, kde asi každý začíná, byl tam ještě jeden instruktor s ňákýma mládežníkama. Tož nejdřív jsme začínali dole, ale protože to furt ňák neletělo, tak jsme start posouvali výš a výš a nakonec se to povedlo všem, kromě Jasny. Při druhé zkoušce jsem sice skončila na zemi obličejem, ale ani to mě neodradilo. Instruktor už to chtěl balit (ty své dva padáky, na kterých jsme to zkoušeli. Byly z Čech, tak se někteří zhrozili. "Hey, Primož, you were in a real danger."), ale Andrej mi pučil svůj padák a na něm jsem vzlétla! A prej jsem letěla nejvýš, nejrychlej a nejdál. No, rozhodně jsem měla nejefektivnější závěr (tzv. Czech style), bo jsem se elegantně vyhnula stromu, což z jejich pozice ovšem vypadalo, že jsem ho minula v poslední sekundě. Škoda, že nikdo netočil Andrejův výraz, jak se díval, jak s jeho novým, švýcarským padákem letím přímo proti stromu :D Tož ale z jejich perspektivy to prostě vypadalo jinak, než z té mojí, já to měla vypočítané a věděla jsem, že se mu vyhnu ;) Šak se na ten můj slavný let podivte sami (na fotky z lezeckých výletů se můžete časem mrknout na rajčeti. V Žirovcové jsem foťák neměla, takže pro představu se mrkněte na blog jednoho z členů JKŽ.
Už zbyva jen vyfachčit rafting na Soči ;)
sobota 2. dubna 2011
Krim
Po vzoru minulého týdne jsme se rozhodli v pátek opět vylézt na ňáký ten kopec, tentokrát naše volba padla na Krim. Jde o 1107 metrů vysoký kopec jižně od Ljubljany (jak vidíte, postupně zvyšujeme cíle ;) Měl k němu je autobus 19B, který, jak to už tak bývá zvykem, nejel, resp. jel až z konečné autobusu 19. Ale zjistili jsme to poměrně brzy (není špaté s sebou mít nějakou tu slovinskou informační centrálu alias strategického kamaráda Primože ;) Autobus nás vyhodil u Merkatoru v nějaké dědině poblíž jezera, čehož jsme využili k doplnění chybějících zásob) a vyrazili jsme. Jezero byl spíš takový rybníček, ale vzhledem k našim zkušenostem (Cerknické jezero apod.) nás to vůbec neodradilo.
Celý výstup na Krim měl celkově trvat asi 3 hodiny, nám trval ještě o trochu dýl, protože jsme si udělali ještě odbočku k jeskyni (prosíravě jsem měla s sebou dvě čelovky), kde jsme s Koňárem vlezli kam se dalo, takže jsme se nejen trochu zdrželi, ale též jsme pak byli oba jak čuňata :D
Při výstupu nahoru bylo zataženo, ale jak jsme vylezli, obloha se rozjasnila a otevřel se nám výhled do okolí (akorát některé ty keře by mohli trochu ostříhat). Vyzevlili jsme tam asi hodinku (bylo to příjemné na tom slunku) a pak jsme sestoupili do údolí řeky Iška. Tam je to fakt hezké. Kolem nás projelo ňáké auto, Primož nás upozornil na to, že je zřejmě české a fakt! Mělo dokonce SPZ Zlínského kraje! Takže někdo od nás. Ale nezastavili nám, i když jsme na ně mávali, takže jsme to s Koňárem zhodnotili, že beztak ZZ (zku..... Zlíňáci). Nebo možná viděli, jak jsme s Koňárem zaprasení :D
Každopádně výlet byl fajn. Ale je tu ještě něco, o čem bych se s vámi chtěla podělit ;)
Ve čtvrtek jsem šla s Primožem zas na speleoschůzku, tentokrát jsem vytáhla i Katku, nalákala jsem ji na to, že bude přednáška o Herbalife. A taky že byla (mě na ni Primož lákal už předchozí schůzky, ale nikdy to nevyšlo). A to bylo fakt hodně vtipné. Představte si sklepní jeskyňářskou klubovnu (paní z Herbalife: "Tady to ňák smrdí. No, ještě, že tu budem jen hodinu." Ta paní vypadala hodně podezřele, ovšem ještě podezřeleji vypadal borec v mikině Herbalife) plnou jeskyňářů s lahváčem v ruce, kterým borec vykládá o zdravém životním stylu. Korunu tomu dal jeskyňář zvaný Brko, který má nejmíň 100 kilo a přišel až po začátku přednášky a se slovy "to mě nezajímá" si sedl za přednášejícího. No, byla to prostě groteska jak sviňa :D Nebo, když borec vykládal o tom, jaké do sebe dostáváme jedy, jako např. alkohol, a Sašo si šel před něj otevřít pivo, bo ta věc, o kterou otevírají lahváče, visí uprostřed místnosti. Korunu tomu dal jeskyňář, který ovšem patřil k té herbalifovské skvadře, a který je metalista jak vyšitý (v triku Iron Maiden - The matter of life and death. Měl si ten název skupiny přešít nápisem Herbalife :D), když svým kamarádům řekl, že to používá den a hned je na tom jeho imunitní systém mnohem líp či co. No, prostě prdel no. Akorát, že teďka už nevím, na co se na těch jeskyňářských schůzkách těšit, když hlavní lákadlo už proběhlo :(
Celý výstup na Krim měl celkově trvat asi 3 hodiny, nám trval ještě o trochu dýl, protože jsme si udělali ještě odbočku k jeskyni (prosíravě jsem měla s sebou dvě čelovky), kde jsme s Koňárem vlezli kam se dalo, takže jsme se nejen trochu zdrželi, ale též jsme pak byli oba jak čuňata :D
Při výstupu nahoru bylo zataženo, ale jak jsme vylezli, obloha se rozjasnila a otevřel se nám výhled do okolí (akorát některé ty keře by mohli trochu ostříhat). Vyzevlili jsme tam asi hodinku (bylo to příjemné na tom slunku) a pak jsme sestoupili do údolí řeky Iška. Tam je to fakt hezké. Kolem nás projelo ňáké auto, Primož nás upozornil na to, že je zřejmě české a fakt! Mělo dokonce SPZ Zlínského kraje! Takže někdo od nás. Ale nezastavili nám, i když jsme na ně mávali, takže jsme to s Koňárem zhodnotili, že beztak ZZ (zku..... Zlíňáci). Nebo možná viděli, jak jsme s Koňárem zaprasení :D
Každopádně výlet byl fajn. Ale je tu ještě něco, o čem bych se s vámi chtěla podělit ;)
Ve čtvrtek jsem šla s Primožem zas na speleoschůzku, tentokrát jsem vytáhla i Katku, nalákala jsem ji na to, že bude přednáška o Herbalife. A taky že byla (mě na ni Primož lákal už předchozí schůzky, ale nikdy to nevyšlo). A to bylo fakt hodně vtipné. Představte si sklepní jeskyňářskou klubovnu (paní z Herbalife: "Tady to ňák smrdí. No, ještě, že tu budem jen hodinu." Ta paní vypadala hodně podezřele, ovšem ještě podezřeleji vypadal borec v mikině Herbalife) plnou jeskyňářů s lahváčem v ruce, kterým borec vykládá o zdravém životním stylu. Korunu tomu dal jeskyňář zvaný Brko, který má nejmíň 100 kilo a přišel až po začátku přednášky a se slovy "to mě nezajímá" si sedl za přednášejícího. No, byla to prostě groteska jak sviňa :D Nebo, když borec vykládal o tom, jaké do sebe dostáváme jedy, jako např. alkohol, a Sašo si šel před něj otevřít pivo, bo ta věc, o kterou otevírají lahváče, visí uprostřed místnosti. Korunu tomu dal jeskyňář, který ovšem patřil k té herbalifovské skvadře, a který je metalista jak vyšitý (v triku Iron Maiden - The matter of life and death. Měl si ten název skupiny přešít nápisem Herbalife :D), když svým kamarádům řekl, že to používá den a hned je na tom jeho imunitní systém mnohem líp či co. No, prostě prdel no. Akorát, že teďka už nevím, na co se na těch jeskyňářských schůzkách těšit, když hlavní lákadlo už proběhlo :(
sobota 26. března 2011
Jak jsem zachraňovala Idriju
V pátek bylo hezky, tak jsme si dali výlet na Šmarnou Goru, oblíbenou to destinaci Ljubljaňáků. A není divu - zkratkou přes les 40 minut na 676 m vysoký vrchol, z kterého je parádní výhled do okolí, můžete si tu koupit lahváča, vyzevlit na slunku a užívat si pomyšlení, že vás čekají ještě další dva dny volna ;)
Sobota už byla mnohem akčnější. Onehdá mě Primož pozval, jestli se nechcu přidat k nácviku záchranných akcí pro případ zemětřesení v Idriji. Letos to je totiž přesně 500 let od zemětřesení, které tehdejší Idriju postihlo. Tak jsem si řekla, proč ne? Může být sranda. Primož sliboval, že to bude větší sranda, jak minulou sobotu (to jsem se Andrejem a Primožem nechala přemluvit, ať s nima jedu na party s Šebrelje. Všechno je už jenom lepší jak Šebrelje :D) Taky to byla příležitost jak se mrknout do idrijského dolu. Idrija totiž začala prosperovat a duševně upadat (je zde největší ústav pro duševně choré jižně od Alp. To možná mnohé vysvětluje :D) díky těžbě rtuti. Ale nejen díky tomu je Idrija známá. Zatímco muži byli zalezlí v dole, ženy paličkovaly krajky.
Původně mi říkal Primož něco v tom smyslu, že budu simulovat zraněného v dole, s čímž jsem za podmínky, že mi nebudou dávat umělé dýchání, souhlasila. Ale nakonec bylo všechno jinak a já se ocitla na druhé straně barikády - mezi zachránci ;) Kromě složek slovinského integrovaného záchranného systému (nevím, zda to mají integrované, ale tak abych to nemusela vypisovat. Prostě hasiči, včetně dobrovolných, policajti a záchranka) se simulace záchrany, v tomto případě v dole, zúčastnili také speleologové, včetně několika speleozáchranářů (a mě ;). A byl to fakt zážitek :D Půl dne jsme jen tak zevlili na kafi a pivě (Ráno na kafi, když jsem se dožadovala klíčů od auta, bo jsem tam nechala peníze, Klemen říkal, že není třeba, bo ve Slovinsku je všechno zadara. Ona to tak úplně pravda není, ale pro tentokrát to alespoň v mém případě pravda byla ;) Jsou to pohostinné lidé ti Slovinci) a čekali, až to teda začne, nikdo moc nevěděl, která páčka, ačkoliv byl jakýsi rozvrh akce. Ale při skutečném zemětřesení též do poslední chvíle nic nevíte, že.
Pak se ovšem rozezněla siréna a šlo se do akce. Speleologové v plné zbroji, včetně cajků (bylo to takové divadýlko, no. V tym dole to rozhodně nebylo na lana) vyrazili do nitra země hledat raněné.
Klemen se hned ujal blondýnky se zlomenou rukou a zbytek ošetřoval a chystal k transportu na povrch těžce zraněnou brunetku. Já jsem jen přihlížela a snažila se nezavazet, bo už tak jich okolo ní bylo dost. Ale aj tak prej budu ve slovinské televizi ;)
Děvčata byla nakonec úspěšně ošetřena, zbývalo je dopravit na povrch a předat doktorům k ošetření. V případě blondýnky se zlomenou rukou to bylo v pohodě, protože ta mohla jít po svých, těžce zraněnou brunetku ovšem museli jeskyňáři dát na nosítka a na nich ji vynést nahoru. To jsem jim rozhodně nezáviděla, protože převýšení bylo celkem slušné. Ale tak bylo jich na to 6, tak to zvládli a v pořádku ji předali k ošetření ;)
Vrcholem dne byl ovšem přílet záchranného vrtulníku (při tom jsem si vzpomněla, že už jsem to vlastně zažila v reálném životě onehdá v Alpách. Naštěstí také tam vše dobře dopadlo). Vypadalo to každopádně fakt akčně. Spuštěním zraněného z okna půdy pak akce skončila.
Jakožto účastníci nácviku jsme měli nárok na oběd ve školní jídelně (Primož zavzpomínal na svá mladá léta a na důvod, proč nesnáší špenát. Počítám, že podobnou zkušenost máte všichni - jak nad vámi stáli učitelky a nutily vás sníst všechno, co jste měli na talíři /v tomto případě navíc kovovém/). Po obědě jsme se šli podívat na nástup záchranných jednotek, hovořila k nim i ministryně obrany. Celou akci jsme pak zakončili jejím hodnocením u piva. Z hlediska záchranných prací měla své mouchy, ale i tak bych ji osobně hodnotila jako zdařilou ;) A prej pak bude možnost si někdy prohlédnout důl pořádně, včetně neturistických částí, tak snad to ještě stihnu ;)
Na fotky z pátku a ze soboty se můžete podívat zde.
Sobota už byla mnohem akčnější. Onehdá mě Primož pozval, jestli se nechcu přidat k nácviku záchranných akcí pro případ zemětřesení v Idriji. Letos to je totiž přesně 500 let od zemětřesení, které tehdejší Idriju postihlo. Tak jsem si řekla, proč ne? Může být sranda. Primož sliboval, že to bude větší sranda, jak minulou sobotu (to jsem se Andrejem a Primožem nechala přemluvit, ať s nima jedu na party s Šebrelje. Všechno je už jenom lepší jak Šebrelje :D) Taky to byla příležitost jak se mrknout do idrijského dolu. Idrija totiž začala prosperovat a duševně upadat (je zde největší ústav pro duševně choré jižně od Alp. To možná mnohé vysvětluje :D) díky těžbě rtuti. Ale nejen díky tomu je Idrija známá. Zatímco muži byli zalezlí v dole, ženy paličkovaly krajky.
Původně mi říkal Primož něco v tom smyslu, že budu simulovat zraněného v dole, s čímž jsem za podmínky, že mi nebudou dávat umělé dýchání, souhlasila. Ale nakonec bylo všechno jinak a já se ocitla na druhé straně barikády - mezi zachránci ;) Kromě složek slovinského integrovaného záchranného systému (nevím, zda to mají integrované, ale tak abych to nemusela vypisovat. Prostě hasiči, včetně dobrovolných, policajti a záchranka) se simulace záchrany, v tomto případě v dole, zúčastnili také speleologové, včetně několika speleozáchranářů (a mě ;). A byl to fakt zážitek :D Půl dne jsme jen tak zevlili na kafi a pivě (Ráno na kafi, když jsem se dožadovala klíčů od auta, bo jsem tam nechala peníze, Klemen říkal, že není třeba, bo ve Slovinsku je všechno zadara. Ona to tak úplně pravda není, ale pro tentokrát to alespoň v mém případě pravda byla ;) Jsou to pohostinné lidé ti Slovinci) a čekali, až to teda začne, nikdo moc nevěděl, která páčka, ačkoliv byl jakýsi rozvrh akce. Ale při skutečném zemětřesení též do poslední chvíle nic nevíte, že.Pak se ovšem rozezněla siréna a šlo se do akce. Speleologové v plné zbroji, včetně cajků (bylo to takové divadýlko, no. V tym dole to rozhodně nebylo na lana) vyrazili do nitra země hledat raněné.
Klemen se hned ujal blondýnky se zlomenou rukou a zbytek ošetřoval a chystal k transportu na povrch těžce zraněnou brunetku. Já jsem jen přihlížela a snažila se nezavazet, bo už tak jich okolo ní bylo dost. Ale aj tak prej budu ve slovinské televizi ;)
Děvčata byla nakonec úspěšně ošetřena, zbývalo je dopravit na povrch a předat doktorům k ošetření. V případě blondýnky se zlomenou rukou to bylo v pohodě, protože ta mohla jít po svých, těžce zraněnou brunetku ovšem museli jeskyňáři dát na nosítka a na nich ji vynést nahoru. To jsem jim rozhodně nezáviděla, protože převýšení bylo celkem slušné. Ale tak bylo jich na to 6, tak to zvládli a v pořádku ji předali k ošetření ;)
Vrcholem dne byl ovšem přílet záchranného vrtulníku (při tom jsem si vzpomněla, že už jsem to vlastně zažila v reálném životě onehdá v Alpách. Naštěstí také tam vše dobře dopadlo). Vypadalo to každopádně fakt akčně. Spuštěním zraněného z okna půdy pak akce skončila.
Jakožto účastníci nácviku jsme měli nárok na oběd ve školní jídelně (Primož zavzpomínal na svá mladá léta a na důvod, proč nesnáší špenát. Počítám, že podobnou zkušenost máte všichni - jak nad vámi stáli učitelky a nutily vás sníst všechno, co jste měli na talíři /v tomto případě navíc kovovém/). Po obědě jsme se šli podívat na nástup záchranných jednotek, hovořila k nim i ministryně obrany. Celou akci jsme pak zakončili jejím hodnocením u piva. Z hlediska záchranných prací měla své mouchy, ale i tak bych ji osobně hodnotila jako zdařilou ;) A prej pak bude možnost si někdy prohlédnout důl pořádně, včetně neturistických částí, tak snad to ještě stihnu ;)
Na fotky z pátku a ze soboty se můžete podívat zde.
úterý 15. března 2011
Hudební zážitky aneb na záchodě s A. Hackem
V Ljubljani se furt něco děje, ale kdo to má všecko stíhat, když se toho chce tak moc do školy a též trvalo, než se člověk rozkoukal? Nechala jsem si ujít několik dobrých koncertů (Freddie Miller myslím nehrál, ale snad brzo bude ;), ale některé jsem si ujít nenechala. Onehdá mě zaujal obrázek na jakémsi letáku (tímto způsobem jsem se ostatně dostala i k tomu animačnímu workshopu) a on to byl program kina (on to není tak úplně jenom biograf) Šiška. Ihned jsem si tam vyhlédla dva koncerty a na oba vyrazila. Prvním z nich byl tenhle (ta jména jsou moc složitá na to, abych si je zapamatovala). Hoši sice začali o hodinu pozdějš a hráli jen asi půl hodiny (myslím, že dýl by se to ani nedalo vydržet), ale bylo to super! Ovšem reakce publika poměrně vlažná, asi ne každý má rád hluk. Ano, byl to prostě noise a ať mi nikdo netvrdí něco jiného, doprovázený videoprojekcí a bylo to supr. Ostatně, přesvědčte se sami (ale musíte si to pustit pořádně nahlas, jinak to nebude to pravé (ačkoli na tom videu, co jsem našla, je to ještě poměrně poslouchatelné) ;)
Druhým, dnešním koncertem, byl koncert Alexandra Hackeho (basák Einstürzende Neubauten), Danielle de Picciotto (zpěvačka "Space Cowboys", spoluzakladatelka Love Parade), Chris Hughese (bubeník z Fatal Shore), Julee Cruise (řekla bych, že ta byla hlavní hvězdou večera. Není divu, bo nazpívala například ústřední song z Twin Peaks a taky k některým Lynchovým filmům, hudebních projektů ma za sebou víc než dost. Ovšem nakonec bylo všechno jinak, jen čtěte dál), Kid Congo Powers (ten prošel The Cramps, Gun Club, The Bad Seeds, Hugo Race & The True Spirit) a Khana (všestranný electroclash bavič, jak bylo napsáno v programu). Ti, co mě znají, vědí, že jsem velký Hackeho fanoušek, a tak jsem si ten koncert nemohla nechat ujít. Taky jsem minulý týden na slovinském radiu Student slyšela písničku a říkala jsem si "jestli pak to není Hacke?", tak jsem to musela rozřešit ;) Byl to on, přátelé!
Jak jsem šla před koncertem čůrat, připomnělo mi to mé zážitky s Einstürzende Neubauten (kdo to neví, tak Hacke je zakládajícím členem. A je to moje nejoblíbenější kapela. A Hacke můj nejoblíbenější člen této skupiny) - první koncert - v první řadě, druhý koncert - na afterparty se skupinou (alias "na kafe a dortík s Einstürzende Neubauten"), kdy jsem si říkala "co přijde dál?" a odpověděla si, že příště bude "na záchodku s Alexanderem Hackem!" Tak jsem si řekla, že mám jedinečnou příležitost tento plán uskutečnit.
Nejdřív hrál Hitman's Heel alias Hacke, Picciotto, z které se vyklubala Hackeho manželka (jsou dost cool pár, dneska mě svou image zaujala víc Picciotto, než můj oblíbenec Hacke. Akorát jsem si říkala, jestli pustí svého manžela na záchod s fanynkou...) a Hughes. Byla to klasa! Ve zpěvu se střídali manželé Hackeovi a oběma jim to šlo, paní Hackeová je vůbec asi dost šikovná, hrála na klávesy, na různé podivné strunné nástroje a udělala moc hezkou projekci. Jestli vás zajímá, co to bylo po hudební stránce, tak si přečtěte, co k tomu píšou oni. Já se v hudebních stylech a žánrech nevyznám, mi se buď něco líbí, nebo ne ;)
Photo: Mankica Kranjec
Pak se chystali další vystupující. Cosi tam na kytaru zkoušel borec, co vypadal jak ňáké ucho z 50. let (měl hnusný béžový oblek, trochu míň hroznou hnědou pruhovanou košili, brýle s tlustými skly a knír), tak jsem si říkala, že jestli je skutečně vystupující a ne jen ňáký poskok, že to bude sranda. A taky že jo! Když se rožla světla na pódiu, borec skutečně přišel i s kytarou a stoupl si k mikrofonu. Jako další přišel borec, co měl hodně špatnou hiphoperskou image, ovšem pak přišlo něco, co je oba naprosto zastínilo! Hana Zagrová!!! Jako fakt! Věřím tomu, že to byla fakt ona. Že to na nás s tím popíkem jen hraje ("dělá Zagorku") a ve skutečnosti se naplno věnuje experimentálu. A šlo ji to, lepší jak Bludička Julie či Duhová víla.
Ovšem Zagorku to pak ňák zmohlo (šak má už též svoje léta) a odpotácela se do zákulisí, aby tam nechala hochy samotné. A ti rozjeli vtipnou diskošku, bylo to fakt super. Šak se mrkněte (tahle sice není moc diskotéková, ale tak pro ukázku) Pak se vrátila Zagorka a nakonec došli i Hitman's Heel, aby nám předvedli starý dobrý rock'n'roll. A bylo to supr.
Po koncertě byli všichni u stánku se suvenýry, tak jsem si řekla: "Teď mám šanci!" a též jsem si vzpomněla na své životní heslo "Líná huba - holé neštěstí" (naposled se mi to vyplatilo v neděli, kdy jsme s Koňárem každý dostali po flašce vína). Tak jsem zašla za Hackem, jestli ho můžu o něco poprosit. Akorát zrovna, když jsem mu začala vysvětlovat, proč s ním chcu na záchod, přišel ňáký jeho kámoš a začli se spolu bavit. Tak jsem neváhala a abych neztrácela čas, zeptala jsem se manželky, jestli mi to dovolí a pak jsem se zeptala prvního, koho jsem viděla s foťákem, zda by mi neudělal fotku (svůj jsem si nebrala. Ňák jsem už vycvičená z těch českých akcí, že se nesmí pořizovat záznamy a fotky). A zrovna jsem oslovila nějakou profi fotografku. Prej to sice normálně nedělá, ale asi jsem se na ni hezky usmála, tak svolila (a to ani nevěděla, do čeho jde). Už zbývalo jen zpracovat Hackeho. Ten se na to moc netvářil, ale já s andělským úsměvem řekla, že jeho manželka mi to dovolila (resp. řekla, že to záleží na něm, což řekla i jemu), tak nakonec svolil ;)
Druhým, dnešním koncertem, byl koncert Alexandra Hackeho (basák Einstürzende Neubauten), Danielle de Picciotto (zpěvačka "Space Cowboys", spoluzakladatelka Love Parade), Chris Hughese (bubeník z Fatal Shore), Julee Cruise (řekla bych, že ta byla hlavní hvězdou večera. Není divu, bo nazpívala například ústřední song z Twin Peaks a taky k některým Lynchovým filmům, hudebních projektů ma za sebou víc než dost. Ovšem nakonec bylo všechno jinak, jen čtěte dál), Kid Congo Powers (ten prošel The Cramps, Gun Club, The Bad Seeds, Hugo Race & The True Spirit) a Khana (všestranný electroclash bavič, jak bylo napsáno v programu). Ti, co mě znají, vědí, že jsem velký Hackeho fanoušek, a tak jsem si ten koncert nemohla nechat ujít. Taky jsem minulý týden na slovinském radiu Student slyšela písničku a říkala jsem si "jestli pak to není Hacke?", tak jsem to musela rozřešit ;) Byl to on, přátelé!
Jak jsem šla před koncertem čůrat, připomnělo mi to mé zážitky s Einstürzende Neubauten (kdo to neví, tak Hacke je zakládajícím členem. A je to moje nejoblíbenější kapela. A Hacke můj nejoblíbenější člen této skupiny) - první koncert - v první řadě, druhý koncert - na afterparty se skupinou (alias "na kafe a dortík s Einstürzende Neubauten"), kdy jsem si říkala "co přijde dál?" a odpověděla si, že příště bude "na záchodku s Alexanderem Hackem!" Tak jsem si řekla, že mám jedinečnou příležitost tento plán uskutečnit.
Nejdřív hrál Hitman's Heel alias Hacke, Picciotto, z které se vyklubala Hackeho manželka (jsou dost cool pár, dneska mě svou image zaujala víc Picciotto, než můj oblíbenec Hacke. Akorát jsem si říkala, jestli pustí svého manžela na záchod s fanynkou...) a Hughes. Byla to klasa! Ve zpěvu se střídali manželé Hackeovi a oběma jim to šlo, paní Hackeová je vůbec asi dost šikovná, hrála na klávesy, na různé podivné strunné nástroje a udělala moc hezkou projekci. Jestli vás zajímá, co to bylo po hudební stránce, tak si přečtěte, co k tomu píšou oni. Já se v hudebních stylech a žánrech nevyznám, mi se buď něco líbí, nebo ne ;)
Photo: Mankica Kranjec
Pak se chystali další vystupující. Cosi tam na kytaru zkoušel borec, co vypadal jak ňáké ucho z 50. let (měl hnusný béžový oblek, trochu míň hroznou hnědou pruhovanou košili, brýle s tlustými skly a knír), tak jsem si říkala, že jestli je skutečně vystupující a ne jen ňáký poskok, že to bude sranda. A taky že jo! Když se rožla světla na pódiu, borec skutečně přišel i s kytarou a stoupl si k mikrofonu. Jako další přišel borec, co měl hodně špatnou hiphoperskou image, ovšem pak přišlo něco, co je oba naprosto zastínilo! Hana Zagrová!!! Jako fakt! Věřím tomu, že to byla fakt ona. Že to na nás s tím popíkem jen hraje ("dělá Zagorku") a ve skutečnosti se naplno věnuje experimentálu. A šlo ji to, lepší jak Bludička Julie či Duhová víla.
Ovšem Zagorku to pak ňák zmohlo (šak má už též svoje léta) a odpotácela se do zákulisí, aby tam nechala hochy samotné. A ti rozjeli vtipnou diskošku, bylo to fakt super. Šak se mrkněte (tahle sice není moc diskotéková, ale tak pro ukázku) Pak se vrátila Zagorka a nakonec došli i Hitman's Heel, aby nám předvedli starý dobrý rock'n'roll. A bylo to supr.
Po koncertě byli všichni u stánku se suvenýry, tak jsem si řekla: "Teď mám šanci!" a též jsem si vzpomněla na své životní heslo "Líná huba - holé neštěstí" (naposled se mi to vyplatilo v neděli, kdy jsme s Koňárem každý dostali po flašce vína). Tak jsem zašla za Hackem, jestli ho můžu o něco poprosit. Akorát zrovna, když jsem mu začala vysvětlovat, proč s ním chcu na záchod, přišel ňáký jeho kámoš a začli se spolu bavit. Tak jsem neváhala a abych neztrácela čas, zeptala jsem se manželky, jestli mi to dovolí a pak jsem se zeptala prvního, koho jsem viděla s foťákem, zda by mi neudělal fotku (svůj jsem si nebrala. Ňák jsem už vycvičená z těch českých akcí, že se nesmí pořizovat záznamy a fotky). A zrovna jsem oslovila nějakou profi fotografku. Prej to sice normálně nedělá, ale asi jsem se na ni hezky usmála, tak svolila (a to ani nevěděla, do čeho jde). Už zbývalo jen zpracovat Hackeho. Ten se na to moc netvářil, ale já s andělským úsměvem řekla, že jeho manželka mi to dovolila (resp. řekla, že to záleží na něm, což řekla i jemu), tak nakonec svolil ;)
pondělí 14. března 2011
Bled
Sobotního výletu k moři jsem se vzdala (se tam podívám až bude teplej a bude se dát smočit) ve prospěch jiných a ku prospěchu čistoty mého prádla a pokoje, ale v neděli jsem se přidala k výletu k jezeru Bled. To je skoro 2 km dlouhé a 1 km široké jezero ledovcového původu v Julských Alpách, nad kterým se tyčí hrad a uprostřed na ostrůvku kostel (pan farář má asi vlastní loď). Jedná se o oblíbené rekreační místo, svou vilku na břehu tu měl i Tito.
Jezero jsme obešli, aj na hrad jsme vylezli - nejdřív zkratkou, ale vloupat se do něj nedalo, pak normálně po cestě k vlezu, za který chtěli 6 euro studentkých, což jsme nebyli ochotni obětovat a po svačině a krátké diskusi s tím nepříjemným pánem v pokladně na téma ochrany osobních údajů (každého, kdo prošel branou, vyfotili. Prej aby mu pak mohli nabídnout fotku. Takže maj databázi fotek návštěvníků, včetně těch, co o svou fotku nestojí. Je to sice veřejné místo, ale i tak nám to nepřišlo úplně košer) jsme zas slezli. Ale aspoň, že byl z tama hezký výhled na okolí.
Kousek od jezera se nachází největší turistická atrakce TNP (Triglavského národního parku) - soutěska Vintgar. Davů turistů jsme se moc neobávali, bo bylo hnusně a chvílema i pršelo (počasí nám opravdu přálo), problém byl ovšem v tom, že když jsme dorazili na místo, bylo tam přes cestu do soutěsky zábradlí s nápisem Zaprto.
Tak jsme chvíli přemýšleli, ptali se svačících dělňasů a poté, co ze soutěsky vylezla skupina lidí, se také rozhodli tam vlézt. Soutěska hezká, ale viděli jsme z ní asi jen 500 metrů a pak jsme pochopili, proč je zaprto. Byla nějaká pohroma (tipla bych to na bouřku, sesuv, povodeň, či jejich kombinaci) a ta zrušila lávky a chodníky podél skal, takže se nedalo jít dál.
Kousek dál je ještě soutěska Pokljuka, ale tu jsme pro jistotu vůbec nenašli.
S Koňárem jsme se shodli, že když to srovnáme s výletem s CK Hana, že to bylo slabší, ale svou roli zajisté hrálo hnusné počasí (pro tyto případy by nebyl špatný náhradní plán v přilehlých termálech). Ale beztak bych se tam chtěla podívat, takže výletu nelituju.
Na fotky se můžete mrknout zde, ale upozorňuju na to, že motivy se opakují.
Jezero jsme obešli, aj na hrad jsme vylezli - nejdřív zkratkou, ale vloupat se do něj nedalo, pak normálně po cestě k vlezu, za který chtěli 6 euro studentkých, což jsme nebyli ochotni obětovat a po svačině a krátké diskusi s tím nepříjemným pánem v pokladně na téma ochrany osobních údajů (každého, kdo prošel branou, vyfotili. Prej aby mu pak mohli nabídnout fotku. Takže maj databázi fotek návštěvníků, včetně těch, co o svou fotku nestojí. Je to sice veřejné místo, ale i tak nám to nepřišlo úplně košer) jsme zas slezli. Ale aspoň, že byl z tama hezký výhled na okolí.
Kousek od jezera se nachází největší turistická atrakce TNP (Triglavského národního parku) - soutěska Vintgar. Davů turistů jsme se moc neobávali, bo bylo hnusně a chvílema i pršelo (počasí nám opravdu přálo), problém byl ovšem v tom, že když jsme dorazili na místo, bylo tam přes cestu do soutěsky zábradlí s nápisem Zaprto.
Tak jsme chvíli přemýšleli, ptali se svačících dělňasů a poté, co ze soutěsky vylezla skupina lidí, se také rozhodli tam vlézt. Soutěska hezká, ale viděli jsme z ní asi jen 500 metrů a pak jsme pochopili, proč je zaprto. Byla nějaká pohroma (tipla bych to na bouřku, sesuv, povodeň, či jejich kombinaci) a ta zrušila lávky a chodníky podél skal, takže se nedalo jít dál.Kousek dál je ještě soutěska Pokljuka, ale tu jsme pro jistotu vůbec nenašli.
S Koňárem jsme se shodli, že když to srovnáme s výletem s CK Hana, že to bylo slabší, ale svou roli zajisté hrálo hnusné počasí (pro tyto případy by nebyl špatný náhradní plán v přilehlých termálech). Ale beztak bych se tam chtěla podívat, takže výletu nelituju.
Na fotky se můžete mrknout zde, ale upozorňuju na to, že motivy se opakují.
sobota 12. března 2011
Catholic trip
CK Hana za podpory CK Koňár iniciovala půjčku automobilu na prodloužený víkend, bo jednak to ve více lidech vyjde levnějš, než veřejná doprava, a druhak se dostanete tam, kam chcete. Zatoužila jsem po okolí Cerknice, protože tam má být obrovské jezero, které v létě zmizí, taky je poblíž jeskyně Križna jama, krasový pramen, nějaké ty požiralniki (to slovo jsem se učila celý výlet, nějak mi ta slovinština nejde. Pak se nás Pariž zeptal, jak se to vlastně řekne česky a když jsme řekli, že "ponor", tak mí sdělil, že ve slovinštině vlastně taky) a do jeskyně Rakov Škocjan to je též coby kamenem dohodil.Po nějaké té domluvě jsme se sešli nakonec pouze 4 (ale aspoň bylo v autě víc místa), kromě Koňára a mě ještě Slovenka Katka, se kterou jsem už byla v Škocjanu a pak můj kamarád z kolejí slovinský jeskyňář Primož, takže jsme to měli i s průvodcem ;) (S Primožem jsem byla ve čtvrtek na jeskyňářské schůzce. Ta byla celkem vtipná, nejdřív tam nějaké děvče, u něhož bylo těžko určit, zda je spíše punk, či gothic, dealovalo Herbalife, a pak mě pobavil borec v teplákách /další slovinské spojení, které jsem se učila bylo "dobra trenyrka", tzn. dobré tepláky/. Jeskyňáři byli fajn, několik z nich se mnou konverzovalo o tom, jak byli v Krase a tak, a celé to probíhalo u piva. Mezinárodní družba úspěšně navázána ;)
Jak jsme tak jeli,tak jsem si vzpomněla na minulý výlet a na další story alá Hana - informační specialistka, tak jsem si říkala, že co když tam to jezero nebude? Tak jsme se začli vyprávat Primože a ten řekl "There is no lake now." :D
Prej dlouho nepršelo, takže tam jezero teďka není. Ostatní účastníci zájezdu to naštěstí vzali s humorem. No, ale nakonec tam jakási kaluž byla, takže dobré, jedna z hlavních atrakcí výletu se přece jen konala :) Akorát na úkor atrakce jiné - ponorů, protože buď člověk vidí jezero, nebo ponory, kterýma mizí. Tož aspoň, že nás Primož upozornil na kopec, kde se prý slétávají čarodějnice, o tom průvodce nepsal. A též se mi líbila v Cerknici socha Martina Krpana (bohužel nemám na fotce, ale můžete na ní mrknout třeba zde, jde o takového slovinského Bivoje, akorát s koněm ;)Jeskyně Križna jama je sice za rohem, ale prý se tam člověk dostane jen po předchozí domluvě, takže tento bod výletu též tak úplně nevyšel :D
Pak nás Primož vzal do jakési dědiny s opuštěným zámkem, u které byl i ten pramen, kde to bylo též moc hezké. Ovšem opravdový vrchol výletu nás teprve čekal. Tím byla soutěska Rakov Škocjan. Tu je několik různých krasových jevů jako např. dva přírodní mosty a ze pár obrovských jeskyň. Když není moc vody, což byl i náš případ, dá se vlézt všude a když s sebou máte světlo (což jsme měli), tak se tam dá dobře vyblbnout (akorát jste pak jako prase, ale tak něco za něco). My tam blbnuli asi 3 hodiny, ale Primož nás pak už popoháněl, že nám chce ještě ukázat Predjamski grad. To je hrad propojený s jeskyní. My ho ovšem mohli obhlédnout pouze zvenčí, bo už bylo pozdě, ale říkala jsem si, že příště investuju i do prohlídky, bo by to mohlo být fakt dobré.
pondělí 7. března 2011
Ptuj
Jako pokračování karnevalového maratonu (zítra nás čeká karneval na kolejích aneb to zas bude v Rožné dolině nablito. Ale v rámci družby jsme se přemýšleli o tom, že se zúčastníme a taky lepší být součástí, než sedět na pokoji a nasírat se tím, že je všude bordel. Ovšem kamarádi z patra mi teďka říkali, že to skutečně nestojí za to, tak se asi rači budem družit na patře) jsme s Koňárem vyrazili do Ptuje, bo je vyhlášená svým masopustním kurentovanjem. Kurenti jsou do zvířecí kožešiny převlečené postavy s maskami a vyplazenými jazyky, kteří tančí břišní tanec, kterým rozeznívají zvony, co jim visí u pasu, čímž vyhánějí zimu.
Když jsme přijeli do Ptuje, tak tam sice byly kolotoče a ňáké ty stánky s občerstvením (3 deci kuhanoho vína za 3 eura, i tu kranjskou klobásu jsme mohli konečně vyzkoušet /ona teda možná nebyla kranjská, ale my jsme se shodli na tom, že ji za kranjskou budeme považovat, ať si můžeme odškrnout další položku ze seznamu "Co musíte vyzkoušet ve Slovinsku"/), ale jinak to moc nevypadalo, že by se mělo něco dít, ulice byly poloprázdné (fakt by nás zajímalo, kam schovali všechny ty účastníky pochodu). Ovšem, když to mělo začít, najednou se po obou stranách ulice, kterou měl jít průvod, vytvořily davy jako kdyby tama měla projíždět Tour de France. Každopádně tu bylo víc lidí jak v Benátkách, když jsme tam byli, PR mají Slovinci zvládnutou dobře.
Průvod trval asi 3 hodiny a kromě množství kurantů (kteří se mi líbili nejvíc, bo to byl aspoň folklór), v něm šli nějaká ta zvířata, lentilky, Římané apod. Také tu byly asi dvě skupiny "Cigánů", ale tyto masky nás vůbec nepřesvědčily (byli to normálně obarvení gádžové), kór když hráli dechovku. Ale třeba to mělo nějakou xenofobní symboliku, že kromě jara se vyhání i Romové, to nevím. Často jsme viděli a hlavně slyšeli práskání bičem (a měli trochu strach, aby nás nešlehl, bo ty biče byly fakt obrovské). Po pěšácích začali jezdit alegorické traktory, některé i s politickým podtextem (celý průvod např. uzavíral alegorický traktor "Guantanamo"). Tož bylo to rozhodně zajímavé a říkám si, že příště musím konečně vyfachčit masopust či hody na nějaké dědině u nás.
Ovšem Ptuj není zajímavá pouze kurentovanjem, ale je tu taky např. nejstarší (má 750 let) vinný sklep Slovinska (ale ten jsme nenavštívili, ochutnávku značkových vín si necháváme k příležitosti návštěvy rodičů, zatím zkoušíme vinnou stezku Rožnou dolinou - téměř v každém baráku na kolejích je nějaký ten Lord of the drinks alias dodavatel domácího vína, které je levné, poměrně dobré a hlava z něj nebolí). Taky tu najdete Orfeův památník (toho času zřejmě v opravě, protože je zakryt), nějaké ty kostely, galerie, divadla, klášter a na kopcu je hrad. Mým cílem, vyhlédnutým v průvodci, byla socha sv. Floriana, bo bedekr ho popisoval jako světce sedícího na obláčku a z něj hasícího kýblem hořící dům. Ovšem průvodce se opět spletl, nejspíš smíchal dvě sochy dohromady, protože na jedné byl sv. Florián sice na obláčku, ale kýbl vyléval andělíček, a druhá socha představující stejného svatého byla bez obláčku. Už tomu průvodci pomalu přestávám věřit.
Každopádně výlet dobrý, pokud budete někdy touhle dobou ve Slovinsku, nenechte si kurentovanje v Ptuji ujít. Zatím aspoň mrkněte na těch pár fotek, co jsem stihla vyfotit, než se mi ve foťáku vybila baterka.
Když jsme přijeli do Ptuje, tak tam sice byly kolotoče a ňáké ty stánky s občerstvením (3 deci kuhanoho vína za 3 eura, i tu kranjskou klobásu jsme mohli konečně vyzkoušet /ona teda možná nebyla kranjská, ale my jsme se shodli na tom, že ji za kranjskou budeme považovat, ať si můžeme odškrnout další položku ze seznamu "Co musíte vyzkoušet ve Slovinsku"/), ale jinak to moc nevypadalo, že by se mělo něco dít, ulice byly poloprázdné (fakt by nás zajímalo, kam schovali všechny ty účastníky pochodu). Ovšem, když to mělo začít, najednou se po obou stranách ulice, kterou měl jít průvod, vytvořily davy jako kdyby tama měla projíždět Tour de France. Každopádně tu bylo víc lidí jak v Benátkách, když jsme tam byli, PR mají Slovinci zvládnutou dobře.
Průvod trval asi 3 hodiny a kromě množství kurantů (kteří se mi líbili nejvíc, bo to byl aspoň folklór), v něm šli nějaká ta zvířata, lentilky, Římané apod. Také tu byly asi dvě skupiny "Cigánů", ale tyto masky nás vůbec nepřesvědčily (byli to normálně obarvení gádžové), kór když hráli dechovku. Ale třeba to mělo nějakou xenofobní symboliku, že kromě jara se vyhání i Romové, to nevím. Často jsme viděli a hlavně slyšeli práskání bičem (a měli trochu strach, aby nás nešlehl, bo ty biče byly fakt obrovské). Po pěšácích začali jezdit alegorické traktory, některé i s politickým podtextem (celý průvod např. uzavíral alegorický traktor "Guantanamo"). Tož bylo to rozhodně zajímavé a říkám si, že příště musím konečně vyfachčit masopust či hody na nějaké dědině u nás.
Ovšem Ptuj není zajímavá pouze kurentovanjem, ale je tu taky např. nejstarší (má 750 let) vinný sklep Slovinska (ale ten jsme nenavštívili, ochutnávku značkových vín si necháváme k příležitosti návštěvy rodičů, zatím zkoušíme vinnou stezku Rožnou dolinou - téměř v každém baráku na kolejích je nějaký ten Lord of the drinks alias dodavatel domácího vína, které je levné, poměrně dobré a hlava z něj nebolí). Taky tu najdete Orfeův památník (toho času zřejmě v opravě, protože je zakryt), nějaké ty kostely, galerie, divadla, klášter a na kopcu je hrad. Mým cílem, vyhlédnutým v průvodci, byla socha sv. Floriana, bo bedekr ho popisoval jako světce sedícího na obláčku a z něj hasícího kýblem hořící dům. Ovšem průvodce se opět spletl, nejspíš smíchal dvě sochy dohromady, protože na jedné byl sv. Florián sice na obláčku, ale kýbl vyléval andělíček, a druhá socha představující stejného svatého byla bez obláčku. Už tomu průvodci pomalu přestávám věřit.
Každopádně výlet dobrý, pokud budete někdy touhle dobou ve Slovinsku, nenechte si kurentovanje v Ptuji ujít. Zatím aspoň mrkněte na těch pár fotek, co jsem stihla vyfotit, než se mi ve foťáku vybila baterka.
sobota 5. března 2011
Benátky
Děcka vymyslely, že se pojede do Benátek na karneval a já se po nějakém tom váhání (určitě tam bude lidí jak naprcaných a já ty davy zrovna nemusím.
Taky představa skupinového výletu mě zas tak nelákala, protože vím, jak to dopadá. Ale tak jel aj Koňár, tak byla ňáká šance, že se bude s kým trhnout) rozhodla, že se přidám, protože kdy zas budu tak blízko Benátek (z Ljubljany slabých 4 - 6 hodin vlakem)?
Vyráželi jsme (ve složení: 1 polský pár, Irina, Bulhar Plamen, milující Irinu, flegmatik Roman, Koňár a já) v noci a do Benátek dorazili v 7 ráno. Počasí nám skutečně přálo a Benátky nás přivítaly deštěm se sněhem a zimou. Leč nezbývalo než vyrazit do ulic a najít hostel, který jsme měli zamluvený. Ten jsme našli, leč ubytovat jsme se mohli až odpo, tak jsme se po té, co jsme si na záchodě s pomocí sušáků na ruce vysušili boty, rozhodli zkrátit si čekání návštěvou paní Guggenheimové. Paní Guggenheimová byla svého času také paní Ernstovou a kromě Maxových obrazů má ve sbírce též Picassa, Miró, Dalího, nějaký ten Braque, Modriana a další.
Pak už jsme se mohli ubytovat, čehož jsme využili k dohnání spánkového deficitu z cesty. Vybrala jsem si skutečně "nejlepší" postel - měla prasklých několik příček, takže byla taková vlnitá a já se do ní propadala, takže to za moc nestálo, takže když Koňár odpoledne vyrážel do města, přidala jsem se k němu. Naše obavy z ulic plných lidí se ukázaly jako liché, na to, že probíhal karneval, bylo venku celkem málo lidí, možná to bylo tou zimou. Rozhodli jsme se, že si též koupíme ňákou masku, výběr byl obrovký, ale ceny byly poměrně vysoké, ale když už jsme si říkali, že v Benátkách asi žádný vietnamský stánek neobjevíme, narazili jsme na něj a plni radosti jsme investovali do masky (další den jsme samozřejmě potkali ty masky ještě levnější, ale tak co už. Mě uklidňuje, že aspoň deštníky všude stály stejně), abychom splynuli s davem, který tam vlastně nebyl.
Večer se k nám připojil zbytek (kromě Romana, který byl nemocný a dal přednost odpočinku) s cílem najít nějakou party, čehož jsme se už neúčastnila, bo jsem po těch pár hodinách byla celkem promrzlá a na nějaké ožralé Taloše též nejsu zvědavá a vzhledem k výhledovým plánům (jako např. koncertu či premiéře našeho animovaného výtvoru) a spánkovému deficitu. A taky si myslím, že jsem skutečně o nic nepřišla ;)
Další den jsme měli vypadnout v 11, což jsme též udělali, ovšem tentokrát nás čekaly Benátky plné slunce, tak to bylo fajn. S Koňárem, vínem a lahváčema jsme se po čase od skupiny trhli. Šak určitě víte, jak to při skupinových výletech chodí - jeden chce tam, druhý zas tam, třetí jde někam a ani neví proč a všichni dohromady jsou nasraní + jsou nasraní na ty, co si to udělali jinak a trhli se, k tomu si přičtěte jednoho zamilovaného mladíčka, který si od výletu kdo ví co sliboval, ovšem jeho očekávání byla zklamána. Též jsme měli s Koňárem společný plán, resp. absenci plánu, protože jsme chtěli jen tak bloumat ulicemi a zevlit. A taky že to bylo fajn. V ulicích už bylo o poznání více lidí, jak včera večer a plno z nich maskovaných. Masky byly vesměs v takovém jednotném klasickém stylu, ale občas se nějaké světlá výjimka našla. S Konárem jsme si vyhlásili soutěž o nejlepší masku bez masky a i ta měla několik adeptů. Takže výlet byl dobrý ;)
A abychom tématicky alespoň trochu zůstali ve Slovinsku, tady něco pro fanoušky mých hudebních objevů ;)
Taky představa skupinového výletu mě zas tak nelákala, protože vím, jak to dopadá. Ale tak jel aj Koňár, tak byla ňáká šance, že se bude s kým trhnout) rozhodla, že se přidám, protože kdy zas budu tak blízko Benátek (z Ljubljany slabých 4 - 6 hodin vlakem)?Vyráželi jsme (ve složení: 1 polský pár, Irina, Bulhar Plamen, milující Irinu, flegmatik Roman, Koňár a já) v noci a do Benátek dorazili v 7 ráno. Počasí nám skutečně přálo a Benátky nás přivítaly deštěm se sněhem a zimou. Leč nezbývalo než vyrazit do ulic a najít hostel, který jsme měli zamluvený. Ten jsme našli, leč ubytovat jsme se mohli až odpo, tak jsme se po té, co jsme si na záchodě s pomocí sušáků na ruce vysušili boty, rozhodli zkrátit si čekání návštěvou paní Guggenheimové. Paní Guggenheimová byla svého času také paní Ernstovou a kromě Maxových obrazů má ve sbírce též Picassa, Miró, Dalího, nějaký ten Braque, Modriana a další.
Pak už jsme se mohli ubytovat, čehož jsme využili k dohnání spánkového deficitu z cesty. Vybrala jsem si skutečně "nejlepší" postel - měla prasklých několik příček, takže byla taková vlnitá a já se do ní propadala, takže to za moc nestálo, takže když Koňár odpoledne vyrážel do města, přidala jsem se k němu. Naše obavy z ulic plných lidí se ukázaly jako liché, na to, že probíhal karneval, bylo venku celkem málo lidí, možná to bylo tou zimou. Rozhodli jsme se, že si též koupíme ňákou masku, výběr byl obrovký, ale ceny byly poměrně vysoké, ale když už jsme si říkali, že v Benátkách asi žádný vietnamský stánek neobjevíme, narazili jsme na něj a plni radosti jsme investovali do masky (další den jsme samozřejmě potkali ty masky ještě levnější, ale tak co už. Mě uklidňuje, že aspoň deštníky všude stály stejně), abychom splynuli s davem, který tam vlastně nebyl.
Večer se k nám připojil zbytek (kromě Romana, který byl nemocný a dal přednost odpočinku) s cílem najít nějakou party, čehož jsme se už neúčastnila, bo jsem po těch pár hodinách byla celkem promrzlá a na nějaké ožralé Taloše též nejsu zvědavá a vzhledem k výhledovým plánům (jako např. koncertu či premiéře našeho animovaného výtvoru) a spánkovému deficitu. A taky si myslím, že jsem skutečně o nic nepřišla ;)Další den jsme měli vypadnout v 11, což jsme též udělali, ovšem tentokrát nás čekaly Benátky plné slunce, tak to bylo fajn. S Koňárem, vínem a lahváčema jsme se po čase od skupiny trhli. Šak určitě víte, jak to při skupinových výletech chodí - jeden chce tam, druhý zas tam, třetí jde někam a ani neví proč a všichni dohromady jsou nasraní + jsou nasraní na ty, co si to udělali jinak a trhli se, k tomu si přičtěte jednoho zamilovaného mladíčka, který si od výletu kdo ví co sliboval, ovšem jeho očekávání byla zklamána. Též jsme měli s Koňárem společný plán, resp. absenci plánu, protože jsme chtěli jen tak bloumat ulicemi a zevlit. A taky že to bylo fajn. V ulicích už bylo o poznání více lidí, jak včera večer a plno z nich maskovaných. Masky byly vesměs v takovém jednotném klasickém stylu, ale občas se nějaké světlá výjimka našla. S Konárem jsme si vyhlásili soutěž o nejlepší masku bez masky a i ta měla několik adeptů. Takže výlet byl dobrý ;)
A abychom tématicky alespoň trochu zůstali ve Slovinsku, tady něco pro fanoušky mých hudebních objevů ;)
neděle 27. února 2011
Škocjanske jame
Onehdá mi Bubák říkal, ať určitě navštívím Škocjamské jame, že sice turisťárna, ale i tak to stojí za to. Též je to jediná slovinská památka UNESCO a kromě toho jsou tyto jeskyně zapsané aj na seznamu Ramsarské úmluvy pro mezinárodně důležité mokřady. Takže návštěvu jsem rozhodně na někdy plánovala. A když Hana - informační specialistka na couchsurfingu našla informaci, že tuto neděli v 10:30 prohlídka zadarmo, neváhala jsem a naplánovala výlet. Vytáhla jsem ještě nějaké další lidi, tak se ve mně ozvala informační zodpovědnost, protože vím, jak to se mnou bývá, tak jsem si řekla, že bych si tu informaci vypuštěnou do světa raději měla ještě ověřit. To se mi ovšem nepodařilo, tak jsem pak ráno na autobusáku rači všechny předem upozornila, že se taky klidně může stát, že to zadarmo nebude, nebo tam bude nějaké ALE.
Dojeli jsme do Divače, odkud podle průvodce, kterého jsem ovšem nechala doma a vzala si jen mapu z druhého (Koňár tu teďka asi týden nebyl, tak jsem si pučila jeho průvodce, bo mi jednak přijde lepší a druhak toho svojeho už mám za tu dlouhou cestu vlakem sem přečteného aj pozpátku), měla vést dobře značená cesta až k jeskyni. Ňáká dobře značená cesta by tam sice byla, ovšem to byla naučná stezka, která nás vedla někam úplně jinam, což jsme záhy zjistili, tak jsme to pak střihli přes les a doufali, že to na tu půl 11 nějak stihnem. Nakonec jsme měli jen asi 10 minutové zpoždění, ovšem, jak se dalo čekat, paní v pokladně o nějaké prohlídce zadarmo nic nevěděla a tuto možnost rozhodně popřela.
Tak ale když už jsme absolvovali takovou strastplnou cestu, tak jsme si řekli, že do toho vstupného zainvestujem. Studentské stálo 11, což je celkem dost, ale mi Ekouš říkal, že bych měla mít nějakou slevu na vídeňskou speleo průkazku a taky, že jo, a paní ji ani nechtěla vidět, takže jsme se za jeskyňáře vydávali všichni a měli to tak za otrocké vstupné ;) A ta jeskyň za to fakt stála. Byla obrovská - řeka Reka zde vytvořila jeden z největších podzemních prostorů v Evropě (délka 380, šířka 120 a výška 146 metrů) - a s parádní výzdobou (stalagnity prapodivných tvarů, záclony atd. atd.) Škoda jen, že jsme to prolétli poměrně rychle :( V jeskyni se nesmělo fotit, což by mi ani tak nevadilo, ale foťák to ani tak ňák nezvlád, tak si musíte nějaké fotky vygůglit ;)
Vstup sice zadáča nebyl, ale autobus do Divači už jo, tak aspoň něco ;) A v busu zpět jsme též ušetřili, bo nejdřív nám to konduktor naúčtoval za 39, ale mi jsme mu vysvětlovali, že tam jsme za 5 lidí platili 35, bo máme nárok na 20% skupinovou slevu, tak se šel poradit s řidičem a pak nám navrhl, že za 20, ale bez lístku, tak jsme na to přistoupili (doufám, že se s tím řidičem aspoň rozdělil spravedlivě).
Dojeli jsme do Divače, odkud podle průvodce, kterého jsem ovšem nechala doma a vzala si jen mapu z druhého (Koňár tu teďka asi týden nebyl, tak jsem si pučila jeho průvodce, bo mi jednak přijde lepší a druhak toho svojeho už mám za tu dlouhou cestu vlakem sem přečteného aj pozpátku), měla vést dobře značená cesta až k jeskyni. Ňáká dobře značená cesta by tam sice byla, ovšem to byla naučná stezka, která nás vedla někam úplně jinam, což jsme záhy zjistili, tak jsme to pak střihli přes les a doufali, že to na tu půl 11 nějak stihnem. Nakonec jsme měli jen asi 10 minutové zpoždění, ovšem, jak se dalo čekat, paní v pokladně o nějaké prohlídce zadarmo nic nevěděla a tuto možnost rozhodně popřela.
Tak ale když už jsme absolvovali takovou strastplnou cestu, tak jsme si řekli, že do toho vstupného zainvestujem. Studentské stálo 11, což je celkem dost, ale mi Ekouš říkal, že bych měla mít nějakou slevu na vídeňskou speleo průkazku a taky, že jo, a paní ji ani nechtěla vidět, takže jsme se za jeskyňáře vydávali všichni a měli to tak za otrocké vstupné ;) A ta jeskyň za to fakt stála. Byla obrovská - řeka Reka zde vytvořila jeden z největších podzemních prostorů v Evropě (délka 380, šířka 120 a výška 146 metrů) - a s parádní výzdobou (stalagnity prapodivných tvarů, záclony atd. atd.) Škoda jen, že jsme to prolétli poměrně rychle :( V jeskyni se nesmělo fotit, což by mi ani tak nevadilo, ale foťák to ani tak ňák nezvlád, tak si musíte nějaké fotky vygůglit ;)Vstup sice zadáča nebyl, ale autobus do Divači už jo, tak aspoň něco ;) A v busu zpět jsme též ušetřili, bo nejdřív nám to konduktor naúčtoval za 39, ale mi jsme mu vysvětlovali, že tam jsme za 5 lidí platili 35, bo máme nárok na 20% skupinovou slevu, tak se šel poradit s řidičem a pak nám navrhl, že za 20, ale bez lístku, tak jsme na to přistoupili (doufám, že se s tím řidičem aspoň rozdělil spravedlivě).
sobota 26. února 2011
Celje aneb jak jsem se vloupala do hradu
Hana moloděc si řekla, že nebude sidět na žópě a vyrazí někam na výlet, navíc podle plánu pracovní dny - škola, víkend - výlety. 
Oko mi v průvodci mimo destinací CK Hana (na katalogu se již pracuje) padlo na Cejle, bo je to historicky významné místo (nejřív přišli Keltové. Ty pak nahradili Římané. Římany vyhnali Hunové. Po nich dorazili Slované. Slovany odlifrovali Němci a ty po válce zas komunisti, přičemž využili jejich zákopů k tomu, aby zde pohřbili své odpůrce). Taky je to třetí největší město Slovinska (má ňákých 47 tisíc obyvatel), tak to vypadalo nadějně. Svého času se Cejlu dokonce přezdívalo "druhá Trója". Ale přátelé, je to díra. Za chvílu nemáte co dělat, studentské meníčko mají akorát v Macdonaldu (už to víckrát neudělám, věřte mi) a na nádru nemají čekárnu, kde by se dalo vyzevlit před odjezdem vlaku.
No, ale abych městu úplně nekřivdila, je zde k vidění například záložna navržená Plečnikem (na to jméno ještě párkrát narazíte), dva kláštery, z nichž jeden později sloužil jako vězení, nějaké ty renesanční domy atd. Ovšem historické centrum jsem obešla fakt za chvilu, tak jsem nad mapou vymýšlela, kam bych ještě šla. Přes řeku měl být klášter a poblíž římská svatyně. Klášter jsem našla snadno, na svatyni jsem se ptala několika lidí a nikdo nevěděl. Přitom tam mají těch památek fakt pár, tak by aspoň mohli vědět kde. Například mládežnící, co jsem se jich ptala, to měli hned za rohem. No, ale nakonec jsem to našla sama ;)
Na protějším kopcu se tyčil hrad, tak jsem si nejdřív říkala, že pohled z dálky mi bohatě stačí, kór když mě hrady ňák moc neberou. Tož ale pak jsem si zas řekla, že za svých 9,92, co jsem dala za zpáteční lístek, nepojedu hned zpátky a též bych si neměla ujít místní nejdůležitější atrakci. A ta studentská meníčka se taky sama nespálí.
Zkratkou přes les to bylo 40 minut, ovšem nahoře mě čekalo co? Zavřený hrad.
Ale s tím jsem i tak trochu počítala, bo takové věci se mi na výletech stávají. A navíc při pozornější prohlídce vrat jsem zhodnotila, že tou škvírou dole se protáhnu, ňákou tu plazivkovou průpravu už mám a ty gatě jsem beztak chtěla v nedělu prát. Tak jsem se záhy ocitla uvnitř hradeb a jen jsem doufala, že na mě někde nevybafne nějaký pes nebo tak něco. Ale naštěstí ne, tak jsem si hrad prohlédla (doufala jsem, že pojištění Alpen ferein se stahuje i na případný pád z hradeb), když tu se tam objevila nějaká paní. Počítám, že plazivku nezdolávala a druhý vlez, co jsem objevila, vyžadoval pro změnu přelézání, tak si říkám, že nejspíš kastelánka. Sice jsem měla takových 40 let a kilo k dobru, ale kdo ví, co tam mají schované všecko za zbraně, tak jsem se rači zas vytratila.
Večer jsme byli s Irinou a Poláky na tanečního festivalu Gibalnica ve staré elektrárně. Představení bylo celkem šokézní (polonazí až nazí herci, sex s ledním medvědem, transsexualita, homosexualita atd.), ale nic moc víc.
Příště se můžete těšit na další díl ze série Hana-informační specialistka a snad se i dostanu k tomu na net konečně hodit ňáké fotky ;)
Oko mi v průvodci mimo destinací CK Hana (na katalogu se již pracuje) padlo na Cejle, bo je to historicky významné místo (nejřív přišli Keltové. Ty pak nahradili Římané. Římany vyhnali Hunové. Po nich dorazili Slované. Slovany odlifrovali Němci a ty po válce zas komunisti, přičemž využili jejich zákopů k tomu, aby zde pohřbili své odpůrce). Taky je to třetí největší město Slovinska (má ňákých 47 tisíc obyvatel), tak to vypadalo nadějně. Svého času se Cejlu dokonce přezdívalo "druhá Trója". Ale přátelé, je to díra. Za chvílu nemáte co dělat, studentské meníčko mají akorát v Macdonaldu (už to víckrát neudělám, věřte mi) a na nádru nemají čekárnu, kde by se dalo vyzevlit před odjezdem vlaku.No, ale abych městu úplně nekřivdila, je zde k vidění například záložna navržená Plečnikem (na to jméno ještě párkrát narazíte), dva kláštery, z nichž jeden později sloužil jako vězení, nějaké ty renesanční domy atd. Ovšem historické centrum jsem obešla fakt za chvilu, tak jsem nad mapou vymýšlela, kam bych ještě šla. Přes řeku měl být klášter a poblíž římská svatyně. Klášter jsem našla snadno, na svatyni jsem se ptala několika lidí a nikdo nevěděl. Přitom tam mají těch památek fakt pár, tak by aspoň mohli vědět kde. Například mládežnící, co jsem se jich ptala, to měli hned za rohem. No, ale nakonec jsem to našla sama ;)
Na protějším kopcu se tyčil hrad, tak jsem si nejdřív říkala, že pohled z dálky mi bohatě stačí, kór když mě hrady ňák moc neberou. Tož ale pak jsem si zas řekla, že za svých 9,92, co jsem dala za zpáteční lístek, nepojedu hned zpátky a též bych si neměla ujít místní nejdůležitější atrakci. A ta studentská meníčka se taky sama nespálí.
Zkratkou přes les to bylo 40 minut, ovšem nahoře mě čekalo co? Zavřený hrad.
Ale s tím jsem i tak trochu počítala, bo takové věci se mi na výletech stávají. A navíc při pozornější prohlídce vrat jsem zhodnotila, že tou škvírou dole se protáhnu, ňákou tu plazivkovou průpravu už mám a ty gatě jsem beztak chtěla v nedělu prát. Tak jsem se záhy ocitla uvnitř hradeb a jen jsem doufala, že na mě někde nevybafne nějaký pes nebo tak něco. Ale naštěstí ne, tak jsem si hrad prohlédla (doufala jsem, že pojištění Alpen ferein se stahuje i na případný pád z hradeb), když tu se tam objevila nějaká paní. Počítám, že plazivku nezdolávala a druhý vlez, co jsem objevila, vyžadoval pro změnu přelézání, tak si říkám, že nejspíš kastelánka. Sice jsem měla takových 40 let a kilo k dobru, ale kdo ví, co tam mají schované všecko za zbraně, tak jsem se rači zas vytratila.Večer jsme byli s Irinou a Poláky na tanečního festivalu Gibalnica ve staré elektrárně. Představení bylo celkem šokézní (polonazí až nazí herci, sex s ledním medvědem, transsexualita, homosexualita atd.), ale nic moc víc.
Příště se můžete těšit na další díl ze série Hana-informační specialistka a snad se i dostanu k tomu na net konečně hodit ňáké fotky ;)
pátek 25. února 2011
Pokračujem
Tak mám za sebou první týden. 
Jeho pracovní část probíhala ve znamení büro tripu a animačního workshopu, jehož výsledek můžete vidět další neděli (tj. 6. 3. 2011) v 21 hodin v Menze pri koritu ;) A výsledek büro tripu? Nic moc. Čék by si řekl, že šak jsme v EU, tak jaképak s tím medle sraní, ale chyba lávky! Nachodila jsem už tolik kilometrů jak při büro tripech v Rusku (ale říkám si, že aspoň tak nějak vykompenzuju ta studentská meníčka - tady je totiž systém studentských bonů, díky kterým za 2 až 4 eura dostanete oběd skládající se z polévky, obrovské porce hlavního jídla, salátu, pití a dezertu, takže studijní pobyt ve Slovinsku rozhodně nepatří k těm, na kterých zhubnete), přišla o 7 fotek, 10 euro, nesnáším spojení "upravna ednota", nad tím, že se po mě všude chce adresa trvalého bydliště už se též nepozastavuju (na co jim to je?) a získala jsem pocit, že studovat začnu někdy ke konci semestru. Má studijní předsevzetí postupně berou za své, bo většina předmětů je beztak ve slovinštině, takže se mé možnosti výběru postupně zužují. Naháním vyučující, abych se s nima domluvila, ti tam beztak nejsou, takže zatím jsem se vtěrla jen na jeden seminář, jehož půlku vede Ruska, takže aspoň ta půlka bude v ruštině. Pobavila mě jedna lektorka, která mi na můj ruský mail odpověděla slovinsky. Tož uvidíme, jak mé studium zde dopadne, příští týden bude další kolo obíhání. Na FSS, kde jsem si chtěla zapsat předmět o nových médiích, to šlo naopak až příliš snadno, ale zas se po mně chtěla prakticky jen domácí příprava, bo přednášky naživo jsou ve slovištině, anglicky jen ty online, tak jsem si říkala, že domácí přípravu si můžu dát i jindy a jinde a též jsem si vzpomněla, že bych měla vlastně psát bakalářku, tak jsem svou přihlášku na FSS zase stáhla a budu asi jen taková černá duše toho kurzu, která si stáhne ty materiály, ale přečte si je jindy ;)
No, ale našla jsem konečně barák, co mě onehdá uchvátil (ale ten vám ukážu jen naživo), takže dušička je spokojená :)
Jeho pracovní část probíhala ve znamení büro tripu a animačního workshopu, jehož výsledek můžete vidět další neděli (tj. 6. 3. 2011) v 21 hodin v Menze pri koritu ;) A výsledek büro tripu? Nic moc. Čék by si řekl, že šak jsme v EU, tak jaképak s tím medle sraní, ale chyba lávky! Nachodila jsem už tolik kilometrů jak při büro tripech v Rusku (ale říkám si, že aspoň tak nějak vykompenzuju ta studentská meníčka - tady je totiž systém studentských bonů, díky kterým za 2 až 4 eura dostanete oběd skládající se z polévky, obrovské porce hlavního jídla, salátu, pití a dezertu, takže studijní pobyt ve Slovinsku rozhodně nepatří k těm, na kterých zhubnete), přišla o 7 fotek, 10 euro, nesnáším spojení "upravna ednota", nad tím, že se po mě všude chce adresa trvalého bydliště už se též nepozastavuju (na co jim to je?) a získala jsem pocit, že studovat začnu někdy ke konci semestru. Má studijní předsevzetí postupně berou za své, bo většina předmětů je beztak ve slovinštině, takže se mé možnosti výběru postupně zužují. Naháním vyučující, abych se s nima domluvila, ti tam beztak nejsou, takže zatím jsem se vtěrla jen na jeden seminář, jehož půlku vede Ruska, takže aspoň ta půlka bude v ruštině. Pobavila mě jedna lektorka, která mi na můj ruský mail odpověděla slovinsky. Tož uvidíme, jak mé studium zde dopadne, příští týden bude další kolo obíhání. Na FSS, kde jsem si chtěla zapsat předmět o nových médiích, to šlo naopak až příliš snadno, ale zas se po mně chtěla prakticky jen domácí příprava, bo přednášky naživo jsou ve slovištině, anglicky jen ty online, tak jsem si říkala, že domácí přípravu si můžu dát i jindy a jinde a též jsem si vzpomněla, že bych měla vlastně psát bakalářku, tak jsem svou přihlášku na FSS zase stáhla a budu asi jen taková černá duše toho kurzu, která si stáhne ty materiály, ale přečte si je jindy ;)No, ale našla jsem konečně barák, co mě onehdá uchvátil (ale ten vám ukážu jen naživo), takže dušička je spokojená :)
pátek 18. února 2011
Můžem začít!
Tož jsu tu! Cesta byla dlouhá a náročná (co že jsem řešila ňákých 40 minut přestupu z EC na jiné EC ve Vídni, ale pak mě rodiče upozornili na to, že v Hranicích mám na přestup z osobáku na rychlík minuty jen 4 a že bych teda rači měla jet dřívějším spojem, což v mém případě znamenalo ve 4:00. Pro jistotu mě sen o tom, že jsem zaspala i ten druhý vlak vzbudil už o půl 3...), ale nakonec jsem v pořádku dorazila. V Ljubljani mě na nádru čekala Koňárova spolužačka Irina, která měla klíče od Koňárova pokoje, kde jsem měla nocovat. Na Koňárových kolejích byl celkem bordel, děcka kouřily na chodbě prakticky před dveřma do Koňárova pokoje a dělaly bordel, tak jsem začala doufat, že dostanu jiný barák (Franta mi onehdá říkal, ať chcu čtyřku). Což se mi naštěstí povedlo a skutečně bydlím na čtverce. Sice ne v buňce (dělaj machry a hajzl maj na chodbě), ale aspoň je tu celkem klid, zatím. Uvidíme, jaká bude první noc. Ale spolubydlící se prej furt učí nebo spí, říkala Španělka, co tu bydlela přede mnou, tak vypadá to, že klidu bude dost ;) Též jsem hned dostala uživatelské jméno a heslo k netu, takže můžem být v kontaktu (samotné nastavení připojení mi však trvalo asi hodinu, ale hana - informační specialistka to nakonec zvládla ;)
Dneska jsem absolvovala první büro trip a ráda bych podotkla, že jak mi každý říkal, že v Ljubljani je všecko blízko, tak si to nemyslím, bo jsem se nachodila dost. Pravda, určitou roli jistě hrál můj orientační smysl (jenom tu blbou Upravnou jednotu jsem hledala asi půl hodiny. Ale do školy už trefím. Akorát chci vyfachčit ňákou zkratku. Zpátky na koleje mám ještě furt problém, ale tak jsu tu teprv den, tak nemůžu chtít žádné zázraky, ne?), každopádně mám v plánu si pořídit kolo. No, každopádně cíl mého prvního büro tripu - bony na jídlo - splněn (registraci k pobytu a předměty si nechávám až na büro trip no. 2, to jsou holt ty priority ;)
Už jsem stihla i ochutnat místní kulturu, bo jsem s Irinou šla do divadla Glej na představení/performance jednoho profesora, co na jejich fakultě učí. Byl to něco jako výklad k vývoji jeho performancí, místy taktéž performance. Sice jsem tomu moc nerozuměla, bo to bylo slovinsky, ale i tak to bylo zajímavé. Malá ochutnávka jeho stylu zde.
O víkendu mám v plánu zkoumat město, takže se brzo můžete těšit na další příspěvek (docent Dohnal se sice těší na další strany bakalářky, ale při pohledu do ISu jsem zjistila, že mi ten seminář přece jen už zapsal, čímž mé předsevzetí dát před koncem semestru (tzn. do neděle) dohromady ještě aspoň stránku pomalu bere za své...)
Dneska jsem absolvovala první büro trip a ráda bych podotkla, že jak mi každý říkal, že v Ljubljani je všecko blízko, tak si to nemyslím, bo jsem se nachodila dost. Pravda, určitou roli jistě hrál můj orientační smysl (jenom tu blbou Upravnou jednotu jsem hledala asi půl hodiny. Ale do školy už trefím. Akorát chci vyfachčit ňákou zkratku. Zpátky na koleje mám ještě furt problém, ale tak jsu tu teprv den, tak nemůžu chtít žádné zázraky, ne?), každopádně mám v plánu si pořídit kolo. No, každopádně cíl mého prvního büro tripu - bony na jídlo - splněn (registraci k pobytu a předměty si nechávám až na büro trip no. 2, to jsou holt ty priority ;)
Už jsem stihla i ochutnat místní kulturu, bo jsem s Irinou šla do divadla Glej na představení/performance jednoho profesora, co na jejich fakultě učí. Byl to něco jako výklad k vývoji jeho performancí, místy taktéž performance. Sice jsem tomu moc nerozuměla, bo to bylo slovinsky, ale i tak to bylo zajímavé. Malá ochutnávka jeho stylu zde.
O víkendu mám v plánu zkoumat město, takže se brzo můžete těšit na další příspěvek (docent Dohnal se sice těší na další strany bakalářky, ale při pohledu do ISu jsem zjistila, že mi ten seminář přece jen už zapsal, čímž mé předsevzetí dát před koncem semestru (tzn. do neděle) dohromady ještě aspoň stránku pomalu bere za své...)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)