Adrenalin

Našla jsem si tu několik strategických kamarádů, díky kterým se tu rozhodně nenudím a místo toho, abych seděla na kolejích (a třeba psala bakalářku...plánuju týdenní studijní pobyt v ČR, bo tady se to nedá. Bohužel to není kvůli tomu, jak by si mnozí mohli myslet, že furt někde pařím nebo tak, právě naopak - chce se tu toho po mně furt strašně moc do školy. No, ale nejen studiem je živ člověk, takže volný čas se snažím též ňák vyplnit, že), tak vyrážím za dobrodružstvím. Víkend před týdnem jsem měla slíbenou návštěvu nějaké další jeskyně (předtím jsem byla v Martinské /zelo lepa jama!!!/ a Križné jame), tak jsme jeden den vyrazili s Andrejem, Jasnou a Primožem na speleovýlet. Akorát to všichni tak ňák zhodnotili, že se jim nechce do ničeho náročného. Nejdřív jsme navštívili jakýsi dvoupatrový tunel, který navazoval na bunkr a menší jeskyni. To bylo super, mi se líbí aj taková místa, nemusím mít jen jeskyně ;) V okolí jsme se trochu porozhlédli a jednu novou jeskyň dokonce našli. Hoši se rozhodli, že ji pojmenujou po mně :) Takže ve Slovinsku je teď jeskyně Hana (nebo Hanina jama, nevím, jak se nakonec rozhodli). Akorát myslím ani není zaregistrovaná, bo má jen 6 metrů a pro ně je to nic. Tož ale u nás by to byl myslím dobrý objev ;)
Obhlédli jsme ještě rybník plný žab a pak vyrazili na skálu, protože mě musíjou nejdřív pořádně naučit lézt na laně přes přepínky, než mě budou moct vzít do těch jejich děr. Tož jsem si to vyzkoušela, ale ještě to chce ňáký tréning. Nicméně...


V pondělí mi Andrej nabídl, jestli se nechcu přidat k exkurzi do jamy, kterou koumá - Žirovcové. Primož tam chtěl brát nějaké jeskyňáře z Idrije (s některýma jsem se už potkala na té záchranné akci). Tož jsem ani moc dlouho nerozmýšlela a šla jsem do toho. A stálo to zkutečně za to. Jeskyň má asi 2 a půl kilometru (ale já lezla jen necelé 2, bo prohlídku Grand Canyonu jsem si protentokrát nechala s klidným srdcem ujít), na začátku se leze na dvou lanech (jedno je s přepínkou) a jak nemám ráda rozpor, tak tady jsem si ho užila dohromady asi tak na kilometru (No, to možná ne, ale mi přišlo, že lezu rozporem skoro furt). Taky jsem si prolezla sem tam ňákou plazivku, či se škrábala do bahnitého kopca (2x! jednou pro zahřátí a podruhé při cestě ven. A byla jsem jako to prase. A moje trenirka jsou po tomhle výletu děravé, jestli už fakt nezainvestuju do overalu?). A když člověk vylez ven, tak ho čekalo škrábání se do strmého (jsme to lezli po čtyřech) vysokého kopca. Tož ale bylo to dobré jak cyp! Akorát jsem pak ještě tři dny chodila takhle
Jako další výlet jsem si vyprosila nějaké hory, tak jsme s Andrejem pokořili Plešu v pohoří Nanos (sice jen 1262 m, ale přesto zvyšuju ;) (Ráda bych podotkla, že sice "zemáky, zelé - živobytí celé", ale večer před výstupem to není nejlepší strava) Pak jsme se potkali s Jasnou a jejím přítelem Andrašem a šli jsme lozit. Přitom jsem se trochu přiblížila typické slovinské představě Čecha (alias do extrémních podmínek s co nejhorším, příp. žádným vybavením, a zemřít tou nejdebilnější smrtí vlastní vinou), bo jsem měla na nohách sandále (pohorky jsem nechala v autě. Ale už vím, jak je to s těma Čechama - umírají kvůli Slovincům, protože ti jim dají špatné instrukce a informace - když jsem vybírala mezi botaskama a sandálema, Andrej poradil sandále) a ke skále se nejdřív muselo dojít přes hromadu šutrů (kamenná suť? sesuv to prej nebyl. Prej jak se postupně rozpadá ta skála, což fakt rozpadá, pár šutrů tam letělo, naštěstí mimo nás) a taky první lození jsem si dala v sandálech ;) I když děcka mi říkali, že na typického Čecha bych měla mít žabky a být minimálně v dvoutisícové výšce. Tož ale pak jsem soutěž o typického Čecha začala prohrávat, bo Jasna se pak přezula do žabek (ale jen když jistila, lozili jsme normálně v lezačkách. No, ale i tak) a jednu chvíli jsem měla její helmu, takže jsem byla lépe vybavena jak ona ;)
No, a do čtvrtice dobrodružství Andrej domluvil nějakého kámoše, co dělá instruktora paraglidingun a vzal nás (Primože, Jasnou a Andraše a ještě Sašu, což je další jamar) vyzkoušet si létání (Stejně jako na Vsetíně, tak i v Ljubljani se někteří rádi zabíjejí nejen v jeskyních, ale i ve vzduchu - v tomto případě Andrej a Danjel - a chtějí to dopřát aj ostatním). Tož jsme jeli na Logatec, což je takový kopeček, kde asi každý začíná, byl tam ještě jeden instruktor s ňákýma mládežníkama. Tož nejdřív jsme začínali dole, ale protože to furt ňák neletělo, tak jsme start posouvali výš a výš a nakonec se to povedlo všem, kromě Jasny. Při druhé zkoušce jsem sice skončila na zemi obličejem, ale ani to mě neodradilo. Instruktor už to chtěl balit (ty své dva padáky, na kterých jsme to zkoušeli. Byly z Čech, tak se někteří zhrozili. "Hey, Primož, you were in a real danger."), ale Andrej mi pučil svůj padák a na něm jsem vzlétla! A prej jsem letěla nejvýš, nejrychlej a nejdál. No, rozhodně jsem měla nejefektivnější závěr (tzv. Czech style), bo jsem se elegantně vyhnula stromu, což z jejich pozice ovšem vypadalo, že jsem ho minula v poslední sekundě. Škoda, že nikdo netočil Andrejův výraz, jak se díval, jak s jeho novým, švýcarským padákem letím přímo proti stromu :D Tož ale z jejich perspektivy to prostě vypadalo jinak, než z té mojí, já to měla vypočítané a věděla jsem, že se mu vyhnu ;) Šak se na ten můj slavný let podivte sami (na fotky z lezeckých výletů se můžete časem mrknout na rajčeti. V Žirovcové jsem foťák neměla, takže pro představu se mrkněte na blog jednoho z členů JKŽ.
Už zbyva jen vyfachčit rafting na Soči ;)