Jak jsem zachraňovala Idriju

V pátek bylo hezky, tak jsme si dali výlet na Šmarnou Goru, oblíbenou to destinaci Ljubljaňáků. A není divu - zkratkou přes les 40 minut na 676 m vysoký vrchol, z kterého je parádní výhled do okolí, můžete si tu koupit lahváča, vyzevlit na slunku a užívat si pomyšlení, že vás čekají ještě další dva dny volna ;)
Sobota už byla mnohem akčnější. Onehdá mě Primož pozval, jestli se nechcu přidat k nácviku záchranných akcí pro případ zemětřesení v Idriji. Letos to je totiž přesně 500 let od zemětřesení, které tehdejší Idriju postihlo. Tak jsem si řekla, proč ne? Může být sranda. Primož sliboval, že to bude větší sranda, jak minulou sobotu (to jsem se Andrejem a Primožem nechala přemluvit, ať s nima jedu na party s Šebrelje. Všechno je už jenom lepší jak Šebrelje :D) Taky to byla příležitost jak se mrknout do idrijského dolu. Idrija totiž začala prosperovat a duševně upadat (je zde největší ústav pro duševně choré jižně od Alp. To možná mnohé vysvětluje :D) díky těžbě rtuti. Ale nejen díky tomu je Idrija známá. Zatímco muži byli zalezlí v dole, ženy paličkovaly krajky.
Původně mi říkal Primož něco v tom smyslu, že budu simulovat zraněného v dole, s čímž jsem za podmínky, že mi nebudou dávat umělé dýchání, souhlasila. Ale nakonec bylo všechno jinak a já se ocitla na druhé straně barikády - mezi zachránci ;) Kromě složek slovinského integrovaného záchranného systému (nevím, zda to mají integrované, ale tak abych to nemusela vypisovat. Prostě hasiči, včetně dobrovolných, policajti a záchranka) se simulace záchrany, v tomto případě v dole, zúčastnili také speleologové, včetně několika speleozáchranářů (a mě ;). A byl to fakt zážitek :D Půl dne jsme jen tak zevlili na kafi a pivě (Ráno na kafi, když jsem se dožadovala klíčů od auta, bo jsem tam nechala peníze, Klemen říkal, že není třeba, bo ve Slovinsku je všechno zadara. Ona to tak úplně pravda není, ale pro tentokrát to alespoň v mém případě pravda byla ;) Jsou to pohostinné lidé ti Slovinci) a čekali, až to teda začne, nikdo moc nevěděl, která páčka, ačkoliv byl jakýsi rozvrh akce. Ale při skutečném zemětřesení též do poslední chvíle nic nevíte, že.
Pak se ovšem rozezněla siréna a šlo se do akce. Speleologové v plné zbroji, včetně cajků (bylo to takové divadýlko, no. V tym dole to rozhodně nebylo na lana) vyrazili do nitra země hledat raněné.
Klemen se hned ujal blondýnky se zlomenou rukou a zbytek ošetřoval a chystal k transportu na povrch těžce zraněnou brunetku. Já jsem jen přihlížela a snažila se nezavazet, bo už tak jich okolo ní bylo dost. Ale aj tak prej budu ve slovinské televizi ;)
Děvčata byla nakonec úspěšně ošetřena, zbývalo je dopravit na povrch a předat doktorům k ošetření. V případě blondýnky se zlomenou rukou to bylo v pohodě, protože ta mohla jít po svých, těžce zraněnou brunetku ovšem museli jeskyňáři dát na nosítka a na nich ji vynést nahoru. To jsem jim rozhodně nezáviděla, protože převýšení bylo celkem slušné. Ale tak bylo jich na to 6, tak to zvládli a v pořádku ji předali k ošetření ;)
Vrcholem dne byl ovšem přílet záchranného vrtulníku (při tom jsem si vzpomněla, že už jsem to vlastně zažila v reálném životě onehdá v Alpách. Naštěstí také tam vše dobře dopadlo). Vypadalo to každopádně fakt akčně. Spuštěním zraněného z okna půdy pak akce skončila.
Jakožto účastníci nácviku jsme měli nárok na oběd ve školní jídelně (Primož zavzpomínal na svá mladá léta a na důvod, proč nesnáší špenát. Počítám, že podobnou zkušenost máte všichni - jak nad vámi stáli učitelky a nutily vás sníst všechno, co jste měli na talíři /v tomto případě navíc kovovém/). Po obědě jsme se šli podívat na nástup záchranných jednotek, hovořila k nim i ministryně obrany. Celou akci jsme pak zakončili jejím hodnocením u piva. Z hlediska záchranných prací měla své mouchy, ale i tak bych ji osobně hodnotila jako zdařilou ;) A prej pak bude možnost si někdy prohlédnout důl pořádně, včetně neturistických částí, tak snad to ještě stihnu ;)
Na fotky z pátku a ze soboty se můžete podívat zde.

Hudební zážitky aneb na záchodě s A. Hackem

V Ljubljani se furt něco děje, ale kdo to má všecko stíhat, když se toho chce tak moc do školy a též trvalo, než se člověk rozkoukal? Nechala jsem si ujít několik dobrých koncertů (Freddie Miller myslím nehrál, ale snad brzo bude ;), ale některé jsem si ujít nenechala. Onehdá mě zaujal obrázek na jakémsi letáku (tímto způsobem jsem se ostatně dostala i k tomu animačnímu workshopu) a on to byl program kina (on to není tak úplně jenom biograf) Šiška. Ihned jsem si tam vyhlédla dva koncerty a na oba vyrazila. Prvním z nich byl tenhle (ta jména jsou moc složitá na to, abych si je zapamatovala). Hoši sice začali o hodinu pozdějš a hráli jen asi půl hodiny (myslím, že dýl by se to ani nedalo vydržet), ale bylo to super! Ovšem reakce publika poměrně vlažná, asi ne každý má rád hluk. Ano, byl to prostě noise a ať mi nikdo netvrdí něco jiného, doprovázený videoprojekcí a bylo to supr. Ostatně, přesvědčte se sami (ale musíte si to pustit pořádně nahlas, jinak to nebude to pravé (ačkoli na tom videu, co jsem našla, je to ještě poměrně poslouchatelné) ;)
Druhým, dnešním koncertem, byl koncert Alexandra Hackeho (basák Einstürzende Neubauten), Danielle de Picciotto (zpěvačka "Space Cowboys", spoluzakladatelka Love Parade), Chris Hughese (bubeník z Fatal Shore), Julee Cruise (řekla bych, že ta byla hlavní hvězdou večera. Není divu, bo nazpívala například ústřední song z Twin Peaks a taky k některým Lynchovým filmům, hudebních projektů ma za sebou víc než dost. Ovšem nakonec bylo všechno jinak, jen čtěte dál), Kid Congo Powers (ten prošel The Cramps, Gun Club, The Bad Seeds, Hugo Race & The True Spirit) a Khana (všestranný electroclash bavič, jak bylo napsáno v programu). Ti, co mě znají, vědí, že jsem velký Hackeho fanoušek, a tak jsem si ten koncert nemohla nechat ujít. Taky jsem minulý týden na slovinském radiu Student slyšela písničku a říkala jsem si "jestli pak to není Hacke?", tak jsem to musela rozřešit ;) Byl to on, přátelé!
Jak jsem šla před koncertem čůrat, připomnělo mi to mé zážitky s Einstürzende Neubauten (kdo to neví, tak Hacke je zakládajícím členem. A je to moje nejoblíbenější kapela. A Hacke můj nejoblíbenější člen této skupiny) - první koncert - v první řadě, druhý koncert - na afterparty se skupinou (alias "na kafe a dortík s Einstürzende Neubauten"), kdy jsem si říkala "co přijde dál?" a odpověděla si, že příště bude "na záchodku s Alexanderem Hackem!" Tak jsem si řekla, že mám jedinečnou příležitost tento plán uskutečnit.
Nejdřív hrál Hitman's Heel alias Hacke, Picciotto, z které se vyklubala Hackeho manželka (jsou dost cool pár, dneska mě svou image zaujala víc Picciotto, než můj oblíbenec Hacke. Akorát jsem si říkala, jestli pustí svého manžela na záchod s fanynkou...) a Hughes. Byla to klasa! Ve zpěvu se střídali manželé Hackeovi a oběma jim to šlo, paní Hackeová je vůbec asi dost šikovná, hrála na klávesy, na různé podivné strunné nástroje a udělala moc hezkou projekci. Jestli vás zajímá, co to bylo po hudební stránce, tak si přečtěte, co k tomu píšou oni. Já se v hudebních stylech a žánrech nevyznám, mi se buď něco líbí, nebo ne ;)


Photo: Mankica Kranjec

Pak se chystali další vystupující. Cosi tam na kytaru zkoušel borec, co vypadal jak ňáké ucho z 50. let (měl hnusný béžový oblek, trochu míň hroznou hnědou pruhovanou košili, brýle s tlustými skly a knír), tak jsem si říkala, že jestli je skutečně vystupující a ne jen ňáký poskok, že to bude sranda. A taky že jo! Když se rožla světla na pódiu, borec skutečně přišel i s kytarou a stoupl si k mikrofonu. Jako další přišel borec, co měl hodně špatnou hiphoperskou image, ovšem pak přišlo něco, co je oba naprosto zastínilo! Hana Zagrová!!! Jako fakt! Věřím tomu, že to byla fakt ona. Že to na nás s tím popíkem jen hraje ("dělá Zagorku") a ve skutečnosti se naplno věnuje experimentálu. A šlo ji to, lepší jak Bludička Julie či Duhová víla.
Ovšem Zagorku to pak ňák zmohlo (šak má už též svoje léta) a odpotácela se do zákulisí, aby tam nechala hochy samotné. A ti rozjeli vtipnou diskošku, bylo to fakt super. Šak se mrkněte (tahle sice není moc diskotéková, ale tak pro ukázku) Pak se vrátila Zagorka a nakonec došli i Hitman's Heel, aby nám předvedli starý dobrý rock'n'roll. A bylo to supr.
Po koncertě byli všichni u stánku se suvenýry, tak jsem si řekla: "Teď mám šanci!" a též jsem si vzpomněla na své životní heslo "Líná huba - holé neštěstí" (naposled se mi to vyplatilo v neděli, kdy jsme s Koňárem každý dostali po flašce vína). Tak jsem zašla za Hackem, jestli ho můžu o něco poprosit. Akorát zrovna, když jsem mu začala vysvětlovat, proč s ním chcu na záchod, přišel ňáký jeho kámoš a začli se spolu bavit. Tak jsem neváhala a abych neztrácela čas, zeptala jsem se manželky, jestli mi to dovolí a pak jsem se zeptala prvního, koho jsem viděla s foťákem, zda by mi neudělal fotku (svůj jsem si nebrala. Ňák jsem už vycvičená z těch českých akcí, že se nesmí pořizovat záznamy a fotky). A zrovna jsem oslovila nějakou profi fotografku. Prej to sice normálně nedělá, ale asi jsem se na ni hezky usmála, tak svolila (a to ani nevěděla, do čeho jde). Už zbývalo jen zpracovat Hackeho. Ten se na to moc netvářil, ale já s andělským úsměvem řekla, že jeho manželka mi to dovolila (resp. řekla, že to záleží na něm, což řekla i jemu), tak nakonec svolil ;)

Bled

Sobotního výletu k moři jsem se vzdala (se tam podívám až bude teplej a bude se dát smočit) ve prospěch jiných a ku prospěchu čistoty mého prádla a pokoje, ale v neděli jsem se přidala k výletu k jezeru Bled. To je skoro 2 km dlouhé a 1 km široké jezero ledovcového původu v Julských Alpách, nad kterým se tyčí hrad a uprostřed na ostrůvku kostel (pan farář má asi vlastní loď). Jedná se o oblíbené rekreační místo, svou vilku na břehu tu měl i Tito.


Jezero jsme obešli, aj na hrad jsme vylezli - nejdřív zkratkou, ale vloupat se do něj nedalo, pak normálně po cestě k vlezu, za který chtěli 6 euro studentkých, což jsme nebyli ochotni obětovat a po svačině a krátké diskusi s tím nepříjemným pánem v pokladně na téma ochrany osobních údajů (každého, kdo prošel branou, vyfotili. Prej aby mu pak mohli nabídnout fotku. Takže maj databázi fotek návštěvníků, včetně těch, co o svou fotku nestojí. Je to sice veřejné místo, ale i tak nám to nepřišlo úplně košer) jsme zas slezli. Ale aspoň, že byl z tama hezký výhled na okolí.
Kousek od jezera se nachází největší turistická atrakce TNP (Triglavského národního parku) - soutěska Vintgar. Davů turistů jsme se moc neobávali, bo bylo hnusně a chvílema i pršelo (počasí nám opravdu přálo), problém byl ovšem v tom, že když jsme dorazili na místo, bylo tam přes cestu do soutěsky zábradlí s nápisem Zaprto.
Tak jsme chvíli přemýšleli, ptali se svačících dělňasů a poté, co ze soutěsky vylezla skupina lidí, se také rozhodli tam vlézt. Soutěska hezká, ale viděli jsme z ní asi jen 500 metrů a pak jsme pochopili, proč je zaprto. Byla nějaká pohroma (tipla bych to na bouřku, sesuv, povodeň, či jejich kombinaci) a ta zrušila lávky a chodníky podél skal, takže se nedalo jít dál.
Kousek dál je ještě soutěska Pokljuka, ale tu jsme pro jistotu vůbec nenašli.
S Koňárem jsme se shodli, že když to srovnáme s výletem s CK Hana, že to bylo slabší, ale svou roli zajisté hrálo hnusné počasí (pro tyto případy by nebyl špatný náhradní plán v přilehlých termálech). Ale beztak bych se tam chtěla podívat, takže výletu nelituju.

Na fotky se můžete mrknout zde, ale upozorňuju na to, že motivy se opakují.

Catholic trip

CK Hana za podpory CK Koňár iniciovala půjčku automobilu na prodloužený víkend, bo jednak to ve více lidech vyjde levnějš, než veřejná doprava, a druhak se dostanete tam, kam chcete. Zatoužila jsem po okolí Cerknice, protože tam má být obrovské jezero, které v létě zmizí, taky je poblíž jeskyně Križna jama, krasový pramen, nějaké ty požiralniki (to slovo jsem se učila celý výlet, nějak mi ta slovinština nejde. Pak se nás Pariž zeptal, jak se to vlastně řekne česky a když jsme řekli, že "ponor", tak mí sdělil, že ve slovinštině vlastně taky) a do jeskyně Rakov Škocjan to je též coby kamenem dohodil.
Po nějaké té domluvě jsme se sešli nakonec pouze 4 (ale aspoň bylo v autě víc místa), kromě Koňára a mě ještě Slovenka Katka, se kterou jsem už byla v Škocjanu a pak můj kamarád z kolejí slovinský jeskyňář Primož, takže jsme to měli i s průvodcem ;) (S Primožem jsem byla ve čtvrtek na jeskyňářské schůzce. Ta byla celkem vtipná, nejdřív tam nějaké děvče, u něhož bylo těžko určit, zda je spíše punk, či gothic, dealovalo Herbalife, a pak mě pobavil borec v teplákách /další slovinské spojení, které jsem se učila bylo "dobra trenyrka", tzn. dobré tepláky/. Jeskyňáři byli fajn, několik z nich se mnou konverzovalo o tom, jak byli v Krase a tak, a celé to probíhalo u piva. Mezinárodní družba úspěšně navázána ;)
Jak jsme tak jeli,tak jsem si vzpomněla na minulý výlet a na další story alá Hana - informační specialistka, tak jsem si říkala, že co když tam to jezero nebude? Tak jsme se začli vyprávat Primože a ten řekl "There is no lake now." :D Prej dlouho nepršelo, takže tam jezero teďka není. Ostatní účastníci zájezdu to naštěstí vzali s humorem. No, ale nakonec tam jakási kaluž byla, takže dobré, jedna z hlavních atrakcí výletu se přece jen konala :) Akorát na úkor atrakce jiné - ponorů, protože buď člověk vidí jezero, nebo ponory, kterýma mizí. Tož aspoň, že nás Primož upozornil na kopec, kde se prý slétávají čarodějnice, o tom průvodce nepsal. A též se mi líbila v Cerknici socha Martina Krpana (bohužel nemám na fotce, ale můžete na ní mrknout třeba zde, jde o takového slovinského Bivoje, akorát s koněm ;)
Jeskyně Križna jama je sice za rohem, ale prý se tam člověk dostane jen po předchozí domluvě, takže tento bod výletu též tak úplně nevyšel :D
Pak nás Primož vzal do jakési dědiny s opuštěným zámkem, u které byl i ten pramen, kde to bylo též moc hezké. Ovšem opravdový vrchol výletu nás teprve čekal. Tím byla soutěska Rakov Škocjan. Tu je několik různých krasových jevů jako např. dva přírodní mosty a ze pár obrovských jeskyň. Když není moc vody, což byl i náš případ, dá se vlézt všude a když s sebou máte světlo (což jsme měli), tak se tam dá dobře vyblbnout (akorát jste pak jako prase, ale tak něco za něco). My tam blbnuli asi 3 hodiny, ale Primož nás pak už popoháněl, že nám chce ještě ukázat Predjamski grad. To je hrad propojený s jeskyní. My ho ovšem mohli obhlédnout pouze zvenčí, bo už bylo pozdě, ale říkala jsem si, že příště investuju i do prohlídky, bo by to mohlo být fakt dobré.

Ptuj

Jako pokračování karnevalového maratonu (zítra nás čeká karneval na kolejích aneb to zas bude v Rožné dolině nablito. Ale v rámci družby jsme se přemýšleli o tom, že se zúčastníme a taky lepší být součástí, než sedět na pokoji a nasírat se tím, že je všude bordel. Ovšem kamarádi z patra mi teďka říkali, že to skutečně nestojí za to, tak se asi rači budem družit na patře) jsme s Koňárem vyrazili do Ptuje, bo je vyhlášená svým masopustním kurentovanjem. Kurenti jsou do zvířecí kožešiny převlečené postavy s maskami a vyplazenými jazyky, kteří tančí břišní tanec, kterým rozeznívají zvony, co jim visí u pasu, čímž vyhánějí zimu.
Když jsme přijeli do Ptuje, tak tam sice byly kolotoče a ňáké ty stánky s občerstvením (3 deci kuhanoho vína za 3 eura, i tu kranjskou klobásu jsme mohli konečně vyzkoušet /ona teda možná nebyla kranjská, ale my jsme se shodli na tom, že ji za kranjskou budeme považovat, ať si můžeme odškrnout další položku ze seznamu "Co musíte vyzkoušet ve Slovinsku"/), ale jinak to moc nevypadalo, že by se mělo něco dít, ulice byly poloprázdné (fakt by nás zajímalo, kam schovali všechny ty účastníky pochodu). Ovšem, když to mělo začít, najednou se po obou stranách ulice, kterou měl jít průvod, vytvořily davy jako kdyby tama měla projíždět Tour de France. Každopádně tu bylo víc lidí jak v Benátkách, když jsme tam byli, PR mají Slovinci zvládnutou dobře.


Průvod trval asi 3 hodiny a kromě množství kurantů (kteří se mi líbili nejvíc, bo to byl aspoň folklór), v něm šli nějaká ta zvířata, lentilky, Římané apod. Také tu byly asi dvě skupiny "Cigánů", ale tyto masky nás vůbec nepřesvědčily (byli to normálně obarvení gádžové), kór když hráli dechovku. Ale třeba to mělo nějakou xenofobní symboliku, že kromě jara se vyhání i Romové, to nevím. Často jsme viděli a hlavně slyšeli práskání bičem (a měli trochu strach, aby nás nešlehl, bo ty biče byly fakt obrovské). Po pěšácích začali jezdit alegorické traktory, některé i s politickým podtextem (celý průvod např. uzavíral alegorický traktor "Guantanamo"). Tož bylo to rozhodně zajímavé a říkám si, že příště musím konečně vyfachčit masopust či hody na nějaké dědině u nás.
Ovšem Ptuj není zajímavá pouze kurentovanjem, ale je tu taky např. nejstarší (má 750 let) vinný sklep Slovinska (ale ten jsme nenavštívili, ochutnávku značkových vín si necháváme k příležitosti návštěvy rodičů, zatím zkoušíme vinnou stezku Rožnou dolinou - téměř v každém baráku na kolejích je nějaký ten Lord of the drinks alias dodavatel domácího vína, které je levné, poměrně dobré a hlava z něj nebolí). Taky tu najdete Orfeův památník (toho času zřejmě v opravě, protože je zakryt), nějaké ty kostely, galerie, divadla, klášter a na kopcu je hrad. Mým cílem, vyhlédnutým v průvodci, byla socha sv. Floriana, bo bedekr ho popisoval jako světce sedícího na obláčku a z něj hasícího kýblem hořící dům. Ovšem průvodce se opět spletl, nejspíš smíchal dvě sochy dohromady, protože na jedné byl sv. Florián sice na obláčku, ale kýbl vyléval andělíček, a druhá socha představující stejného svatého byla bez obláčku. Už tomu průvodci pomalu přestávám věřit.
Každopádně výlet dobrý, pokud budete někdy touhle dobou ve Slovinsku, nenechte si kurentovanje v Ptuji ujít. Zatím aspoň mrkněte na těch pár fotek, co jsem stihla vyfotit, než se mi ve foťáku vybila baterka.

Benátky

Děcka vymyslely, že se pojede do Benátek na karneval a já se po nějakém tom váhání (určitě tam bude lidí jak naprcaných a já ty davy zrovna nemusím. Taky představa skupinového výletu mě zas tak nelákala, protože vím, jak to dopadá. Ale tak jel aj Koňár, tak byla ňáká šance, že se bude s kým trhnout) rozhodla, že se přidám, protože kdy zas budu tak blízko Benátek (z Ljubljany slabých 4 - 6 hodin vlakem)?
Vyráželi jsme (ve složení: 1 polský pár, Irina, Bulhar Plamen, milující Irinu, flegmatik Roman, Koňár a já) v noci a do Benátek dorazili v 7 ráno. Počasí nám skutečně přálo a Benátky nás přivítaly deštěm se sněhem a zimou. Leč nezbývalo než vyrazit do ulic a najít hostel, který jsme měli zamluvený. Ten jsme našli, leč ubytovat jsme se mohli až odpo, tak jsme se po té, co jsme si na záchodě s pomocí sušáků na ruce vysušili boty, rozhodli zkrátit si čekání návštěvou paní Guggenheimové. Paní Guggenheimová byla svého času také paní Ernstovou a kromě Maxových obrazů má ve sbírce též Picassa, Miró, Dalího, nějaký ten Braque, Modriana a další.
Pak už jsme se mohli ubytovat, čehož jsme využili k dohnání spánkového deficitu z cesty. Vybrala jsem si skutečně "nejlepší" postel - měla prasklých několik příček, takže byla taková vlnitá a já se do ní propadala, takže to za moc nestálo, takže když Koňár odpoledne vyrážel do města, přidala jsem se k němu. Naše obavy z ulic plných lidí se ukázaly jako liché, na to, že probíhal karneval, bylo venku celkem málo lidí, možná to bylo tou zimou. Rozhodli jsme se, že si též koupíme ňákou masku, výběr byl obrovký, ale ceny byly poměrně vysoké, ale když už jsme si říkali, že v Benátkách asi žádný vietnamský stánek neobjevíme, narazili jsme na něj a plni radosti jsme investovali do masky (další den jsme samozřejmě potkali ty masky ještě levnější, ale tak co už. Mě uklidňuje, že aspoň deštníky všude stály stejně), abychom splynuli s davem, který tam vlastně nebyl. Večer se k nám připojil zbytek (kromě Romana, který byl nemocný a dal přednost odpočinku) s cílem najít nějakou party, čehož jsme se už neúčastnila, bo jsem po těch pár hodinách byla celkem promrzlá a na nějaké ožralé Taloše též nejsu zvědavá a vzhledem k výhledovým plánům (jako např. koncertu či premiéře našeho animovaného výtvoru) a spánkovému deficitu. A taky si myslím, že jsem skutečně o nic nepřišla ;)
Další den jsme měli vypadnout v 11, což jsme též udělali, ovšem tentokrát nás čekaly Benátky plné slunce, tak to bylo fajn. S Koňárem, vínem a lahváčema jsme se po čase od skupiny trhli. Šak určitě víte, jak to při skupinových výletech chodí - jeden chce tam, druhý zas tam, třetí jde někam a ani neví proč a všichni dohromady jsou nasraní + jsou nasraní na ty, co si to udělali jinak a trhli se, k tomu si přičtěte jednoho zamilovaného mladíčka, který si od výletu kdo ví co sliboval, ovšem jeho očekávání byla zklamána. Též jsme měli s Koňárem společný plán, resp. absenci plánu, protože jsme chtěli jen tak bloumat ulicemi a zevlit. A taky že to bylo fajn. V ulicích už bylo o poznání více lidí, jak včera večer a plno z nich maskovaných. Masky byly vesměs v takovém jednotném klasickém stylu, ale občas se nějaké světlá výjimka našla. S Konárem jsme si vyhlásili soutěž o nejlepší masku bez masky a i ta měla několik adeptů. Takže výlet byl dobrý ;)
A abychom tématicky alespoň trochu zůstali ve Slovinsku, tady něco pro fanoušky mých hudebních objevů ;)