Sice jsem si říkala, že konec rajzování a budu psát bakalářku, ale když se vyskytla příležitost vtěrnout se na rafting na Soči, tak jsem neváhala, bo jsem to chtěla vyzkoušet. Horní tok řeky protéká TNP, takže je to tam hezké a řeka sama o sobě je taková divočejší, takže to leccos slibovalo.
Výprava byla mezinárodní, sebrali se děcka z kurzu slovinštiny (+ nějaké ty vtěry jako třeba já, či Vojta) a zatímco většina se bála divoké řeky, já se spíš bála, aby to nebyla nuda. A ukázalo se, že moje obava byla celkem oprávněná, bo jsme jeli na obrovském raftu pro 8 lidí + kormidelník, který jediným pohybem mohl otočit celou loď o 180°, takže na lodi mohlo klidně sedět 8 úplných kriplů a nic by se nestalo. Tož ale aj tak dobré, řeka tekla, kupačka byla, kormidelník sympaťák a byla jsem zas po nějaké době na vodě!
Co mě ovšem ten den zcela uchvátilo, byl kostel sv. Antonína a kostnice u Kobaridu. Ta byla postavena ve 30. letech 20, století a z okolních hřbitovů do ní byly přeneseny ostatky skoro 8 tisíc italských vojáků. Průlom italské fronty u Kobaridu patřil k nevýznamnějším událostem 1. světové války. Samotnou budovu kostnice navrhl ve formě osmiúhelníku architekt Giovanni Grappi spolu se sochařem Giannino Castiglionim. Bohužel jsem si zapomněla s sebou vzít foťák, tak se podivte třeba zde.
A včera jsem byla na koncertě Swans a to bylo úplně super. Swans je experimentálni, nois-postindustriální skupina, takže přesně něco pro mě ;) Vůdčí osobností je zpěvák, multiinstrumentalista, textař, básník a spisovatel Michael Gira, ale mě zaujali i jiní členové kapely - např. jeden vypadal jako Richard Krajčo po deseti letech a s dlouhýma vlasama, basák zas vypadal jako Cankarjev (ale ten podle mě hrál s nejmenším nasazením, bo vůbec nebyl zpocený). Ovšem nejvíc mě uchvátil klávesista, který nejdřív dělal předspokana místo plánovaného Christopha Hanna, který onemocněl. Chlapec na naás vybalil francouzské balady, aby nás dostal do té správné, "veselé" nálady :D No, ale pak na koncertě samotné skupiny mě fakt bavil, protože se celou dobu díval nenávistným pohledem zpod zamračeného obočí, prostě něco jako "jste všichni ču.... a kdy už ten zas.... koncert skončí?" Akorát dvakrát vypadl z role, když kdosi v první řadě vyvolal na jeho tváři krátký úsměv. K tomu měl ještě takovou tu image správného starého rockera s vlasy zčesanými dozadu, který si občas přičísl rukou či hřebenem, který měl pro případ v kapse gatí. Tož prostě borec. Jinak bych řekla, že hudebníci jsou jako víno, s přibývajícím věkem mnoho z nich rozhodně neztrácí na kvalitě (ostatně většina mých favoritů začínala v 80. letech a furt mě jejich hudba oslovuje ;)
Dneska mě Koňár s Irinou vytáhli na jakési divadlo, co hrály děcka z jejich školy a to bylo fakt dost špatné. Chtělo to šokovat (začalo to masturbující jeptičkou na oltáři - to už je druhá slovinská divadelní masturbace, co jsem tu viděla), ale moc se to nepovedlo, nějak to nemělo ten mrd, jak se říká na JAMU. Taky to mělo pár těch věcí, které na divadle nesnášíte, jako třeba, že to bylo uřvané. No, asi nás chtěli nasrat. Ale my jim tu radost, že bychom se zvedli a odešli, neudělali a nějak jsme to přetrpěli. Ale bylo to skutečně špatné. Šak Koňár tomu jistě časem věnuje pár slov na svém blogu ;)
úterý 24. května 2011
pondělí 16. května 2011
Rus dačo pičo trip
CK Tomáš inicioval výlet do Sarajeva a tak trochu po Balkánu a my mu s Reném onehdá přislíbili účast, zapomněli na to a když se nám to jako bumerang vrátilo ("příští týden teda jedeme do toho Sarajeva jak jsme se domlouvali"), tak se nám nepodařilo vymyslet žádnou dobrou výmluvu, tak jsme jeli. Tož ale znáte to - když se na něco těšíte, tak to nevyjde a naštěstí to funguje aj naopak ;)
Jak jistě všichni víte, Sarajevo je hlavní mšsto Bosny a Hercegoviny a zabili tam Ferdinanda, parchanti. V roce 1984 se zde konaly zimní olympijské hry a v letech 1992 - 1995 bylo město obléháno Srby, což jsou dvě události, ze kterých se město dodneška ještě tak úplně nevzpamatovalo. Kromě toho se Sarajevo, stejně jako celá země, vyznačuje tím, že tu je na každém rohu mešita. Pravoslavné či katolické kostely a synagogy se vyznačují výrazně menší četností. Ale i díky tomu má město jinou atmošku než většina evropských zemí. Úzké ulice vyvolávají mírně klaustrofóbní pocit. Ale sehnali jsme zde konečně známou slovinskou vinnou odrůdu Vranac, pěstovanou v Makedonii či Černé Hoře ;)
Ubytovali jsme se přímo v centru v hostelu, kde byl dostatek postelí a především sprch a záchodů (my jsme se toho nebáli a zkoušeli různé místní speciality od čevabčiči přes kysané mléko a čerstvou zeleninu, prostě přesně proti všem doporučením z každého průvodce. Tož ale pilně jsme to desinfikovali rakijou, takže pohodinda). Tomáš má tutorku ze Sarajeva, takže od ní měl nějaké tipy, co vidět a kam zajít a my méně organizovaní jsme ho ze začátku následovali (například do tunelu spásy, který představoval jediné spojení s okolním světem v době blokády města. Místní jej prokopali pod letištěm, obsazeným vojsky OSN a proudil jím materiál, potraviny a léčiva ze svobodného území do okupovaného Sarajeva. V dnešní době je z něho zachováno už jen asi 6 metrů, ale je u toho muzeum, kde se dozvíte, jak to s ním bylo), ale postupně anarchie narůstala a my si občas též prosadili svou (já jsem chtěla vidět místo atentátu a pak Eifelův most /protože Eiffelovu věž v Paříži viděl kdekdo, ale kdo se může pochlubit, že viděl Eiffelův most v Sarajevu? ;) Když jsem viděla, co jsem chtěla a taky protože se mi nechtělo jít z jednoho konce města na druhý, bo jsem se tam pořádně ani nepodívala, tak jsem se od skupiny trhla (René to udělal už dřív) a bloumala ulicemi. Přitom jsem potkala Peršana jménem Sha, který pak bloumal se mnou, jsme si povídali a aj na to bosenské kafe jsme zašli (ale nepozval, sviňa. Jsem mohla mít splněnou metu, co jsme si s Katkou vytyčily - pozvání na kafe od nějakého místňáka. No, on to sice nebyl místňák, bo byl z Teheránu a navíc jsme pak s Katkou došly k tomu, že se nám to vlastně už splnit podařilo předtím, tož ale i tak. No jo, chudí umělci. Sha byl totiž malíř. Jako malíř jako malíř. Ale kdybyste potřebovali vymalovat pokoj, tak se tomu též nebrání ;) Tož jsme se pak ještě domluvili, že se k nám večer přidá, jak pudeme s vínem zevlit někam na kopec, což se taky stalo a pak nás vzal nejdřív na rockenrollový koncert, ze kterého se vyklubal ambient a bylo to v takovém sarajevském FAVU a pak ještě na rockový koncert, ze kterého se vyklubal psychedelic rock, něco jako bosenští Plastici. Tož dobré ;) A taky jsme se naučili pár perských frází (viz název tohoto příspěvku) ;)
V Bosně a Hercegovině se mluví v podstatě srbochorvatsky, což je jazyk, kterému lze lépe rozumět jak slovinštině, leč nějaká ta zrada se tam občas vyskytne, takže třeba z naší plánované snídaně v podobě hemenexu se vyklubala játra. Ale byla výborná ;)
Ze Sarajeva jsme to vzali přes Mostar, jehož mosty patří mezi památky UNESCO. Tož taký Bosenský Krumlov.
A z Mostaru jsme si to zamířili do Chorvatska k móřu (takže už mám za sebou dokonce dvě dvolené v Chorvatsku). No, kdyby bylo po našem, tak to celé prozevlíme v Sarajevu, bo tam bylo levnějš a už jsme tam měli aj ňáké kámoše, ale jak už jsem psala, my se akorát vezli. Se starou židovskou kapitalistkou jsme nakonec usmlouvali nocleh za přijatelnou cenu, zahráli si hru z ranných dětských let na svatbu, taky bojovku o bludišťáky a pořádně se vyčvachtali v móřu, takže nakonec dobré ;)
Jak jistě všichni víte, Sarajevo je hlavní mšsto Bosny a Hercegoviny a zabili tam Ferdinanda, parchanti. V roce 1984 se zde konaly zimní olympijské hry a v letech 1992 - 1995 bylo město obléháno Srby, což jsou dvě události, ze kterých se město dodneška ještě tak úplně nevzpamatovalo. Kromě toho se Sarajevo, stejně jako celá země, vyznačuje tím, že tu je na každém rohu mešita. Pravoslavné či katolické kostely a synagogy se vyznačují výrazně menší četností. Ale i díky tomu má město jinou atmošku než většina evropských zemí. Úzké ulice vyvolávají mírně klaustrofóbní pocit. Ale sehnali jsme zde konečně známou slovinskou vinnou odrůdu Vranac, pěstovanou v Makedonii či Černé Hoře ;)
Ubytovali jsme se přímo v centru v hostelu, kde byl dostatek postelí a především sprch a záchodů (my jsme se toho nebáli a zkoušeli různé místní speciality od čevabčiči přes kysané mléko a čerstvou zeleninu, prostě přesně proti všem doporučením z každého průvodce. Tož ale pilně jsme to desinfikovali rakijou, takže pohodinda). Tomáš má tutorku ze Sarajeva, takže od ní měl nějaké tipy, co vidět a kam zajít a my méně organizovaní jsme ho ze začátku následovali (například do tunelu spásy, který představoval jediné spojení s okolním světem v době blokády města. Místní jej prokopali pod letištěm, obsazeným vojsky OSN a proudil jím materiál, potraviny a léčiva ze svobodného území do okupovaného Sarajeva. V dnešní době je z něho zachováno už jen asi 6 metrů, ale je u toho muzeum, kde se dozvíte, jak to s ním bylo), ale postupně anarchie narůstala a my si občas též prosadili svou (já jsem chtěla vidět místo atentátu a pak Eifelův most /protože Eiffelovu věž v Paříži viděl kdekdo, ale kdo se může pochlubit, že viděl Eiffelův most v Sarajevu? ;) Když jsem viděla, co jsem chtěla a taky protože se mi nechtělo jít z jednoho konce města na druhý, bo jsem se tam pořádně ani nepodívala, tak jsem se od skupiny trhla (René to udělal už dřív) a bloumala ulicemi. Přitom jsem potkala Peršana jménem Sha, který pak bloumal se mnou, jsme si povídali a aj na to bosenské kafe jsme zašli (ale nepozval, sviňa. Jsem mohla mít splněnou metu, co jsme si s Katkou vytyčily - pozvání na kafe od nějakého místňáka. No, on to sice nebyl místňák, bo byl z Teheránu a navíc jsme pak s Katkou došly k tomu, že se nám to vlastně už splnit podařilo předtím, tož ale i tak. No jo, chudí umělci. Sha byl totiž malíř. Jako malíř jako malíř. Ale kdybyste potřebovali vymalovat pokoj, tak se tomu též nebrání ;) Tož jsme se pak ještě domluvili, že se k nám večer přidá, jak pudeme s vínem zevlit někam na kopec, což se taky stalo a pak nás vzal nejdřív na rockenrollový koncert, ze kterého se vyklubal ambient a bylo to v takovém sarajevském FAVU a pak ještě na rockový koncert, ze kterého se vyklubal psychedelic rock, něco jako bosenští Plastici. Tož dobré ;) A taky jsme se naučili pár perských frází (viz název tohoto příspěvku) ;)
V Bosně a Hercegovině se mluví v podstatě srbochorvatsky, což je jazyk, kterému lze lépe rozumět jak slovinštině, leč nějaká ta zrada se tam občas vyskytne, takže třeba z naší plánované snídaně v podobě hemenexu se vyklubala játra. Ale byla výborná ;)
Ze Sarajeva jsme to vzali přes Mostar, jehož mosty patří mezi památky UNESCO. Tož taký Bosenský Krumlov.
A z Mostaru jsme si to zamířili do Chorvatska k móřu (takže už mám za sebou dokonce dvě dvolené v Chorvatsku). No, kdyby bylo po našem, tak to celé prozevlíme v Sarajevu, bo tam bylo levnějš a už jsme tam měli aj ňáké kámoše, ale jak už jsem psala, my se akorát vezli. Se starou židovskou kapitalistkou jsme nakonec usmlouvali nocleh za přijatelnou cenu, zahráli si hru z ranných dětských let na svatbu, taky bojovku o bludišťáky a pořádně se vyčvachtali v móřu, takže nakonec dobré ;)
úterý 10. května 2011
Bohinj
Poslední zápis o Slovinsku byl už blahé paměti, tak po včerejším společném zpytování blogového svědomí s Koňárem (máme podobnou frekvenci v poslední době), jsem se rozhodla to napravit. Taky sem se zas byla někde podívat, že.
Ve Slovinsku je teď pěkně, svítí slunko a je teplo (občas jen na sukňu, tričko a sandále ;), což se, pravda, moc neslučuje s učením (asi po Tomášově vzoru napíšu panu děkanovi, jestli by nebyl tak hodný a neposunul mi termín odevzdání bakalářky), případně s pořádným spánkem (bo se učíte nočju), ale tak za měsíc a půl jedu dom (pokud mi teda paní Petra nenapíše, že by se našly ještě nějaké peňauze na prodloužení pobytu o jeden měsíc), tak musím ještě něco stihnout, ne?
Takže když se mě v sobotu Andrej zeptal, jestli s nima nechcu jet na Krvavec, tak jsem ani moc dlouho neváhala a kývla na to. Jsme se totiž předtím bavili o tom, kdy zas půjdem někam do hor, tak nakonec byla příležitost hned ;) Sice jsem nakonec nesehnala žádného sparring partnera (Andrej byl ve vzduchu), který by šel se mnou, ale nakonec jsem to zvládla sama, i bez mapy a neztratila jsem se. Bylo to asi moje "tenkrát poprvé" - sama v horách, co neznám, navíc v cizí zemi, ale zvládla jsem to ;) A stále zvyšuju, bo Krvavec má 1853 m.n.m a Zvoh, který je za ním a kam jsem též vylezla, má dokonce 1971 m.n.m! (pravda, moje startovní pozice byla asi 1600, ale i tak ;) A byl z tama krásný výhled na centrální Slovinsko.
V nedělu jsem se přivtěrla (líná huba - holé neštěstí) k výletu na Bohinjské jezero. To je prý největší jezero Slovinska (netvrdil mi tohle někdo už o Cerknickém jezeře? Jako správná informační specialistka jsem si tato tvrzení ověřila a Cerknické je, za dobrých podmínek /chčije a chčije/, skutečně větší). Nachází se kousek od Bledu, ale je mnohem, mnohem hezčí (shodli jsme se s děckama, že by to chtělo ňákou babičku na Bohinji, ke které bychom jezdili. Zkusíme se zeptat Primoža, jestli tam ňákou nemá ;) Průvodce píše, že toto alpské jezero láká ke koupání jen za extrémně horkých dní, ale to ještě nezná Hanu ;) Jak tu byla Zaňa, se kterou jsme se potkali v Chorvatsku a dali jsme si výlet na Krk (takže dovolenou v Chorvatsku už máme za sebou ;), tak když už jsme byly u toho móřa, tak jsme do něj vlezly, nehledě na to, že bylo asi 15° a fučel studený vítr. A pak jsme v tom tréninku na svatoštěpánskou koupačku ve Vltavě trénovaly celý týden (takže jsem se koupala aj ve slovinském móřu, pak v Divjem jezeru, jezeře v Medvodě a taky v nejkratší slovinské řece Jezernici). Takže jsem neváhala a vlezla aj do Bohinjského jezera ;)
Jezero napájí řeka Savica, na které padá i stejnojmenný vodopád. K tomu vedou dvě cesty - jedna placenná pro pussies a druhá neplacená pro horolezce nebo Čechy (kdybychom to viděli zespoda, tak tam pravděpodobně nelezem :D). Hádejte, kterou jsme si vybrali?
Vyšplhali jsme se k vodopádu, abychom se na něj podívali zeshora, respektive jen na jeho zřídlo a pak jsme pokračovali dál a výš k jednomu z triglavkých jezer - Črnomu jezeru (mi ta kupačka v Bohinju nestačila ;) Cesta byla poměrně náročná (ačkoli na mapě je značená normálně), ale dolů jsme ji zvládli ještě dvakrát rychleji, protože se schylovalo k bouřce.
Vzpomněla jsem si na své zážitky z Hochschwabu a vymyslela jsem novou sportovní disciplínu - Alpský běh aneb náročná trasa tam a zpět za poloviční dobu ;) Tož ale stihli jsme to a déšť nás chytil až skoro dole. Jsem pak navrhla, že bychom se mohli jít podívat k tomu vodopádu aj tou normální cestou ("pro vozíčkáře" ;), když už jsme tady, bo beztak už nikdo vstupné vybírat nebude a taky bychom ten vodopád mohli vidět v celé jeho kráse, že (má 78 metrů). A to byla dobrá volba, protože vodopád fakt nádherný a šlo od něho vidět až na jezero.
Tož doufám, že najdem nějakého Slovinca s babičkou na Bohinji, protože bych se tam klidně podívala ještě jednou ;)
Ve Slovinsku je teď pěkně, svítí slunko a je teplo (občas jen na sukňu, tričko a sandále ;), což se, pravda, moc neslučuje s učením (asi po Tomášově vzoru napíšu panu děkanovi, jestli by nebyl tak hodný a neposunul mi termín odevzdání bakalářky), případně s pořádným spánkem (bo se učíte nočju), ale tak za měsíc a půl jedu dom (pokud mi teda paní Petra nenapíše, že by se našly ještě nějaké peňauze na prodloužení pobytu o jeden měsíc), tak musím ještě něco stihnout, ne?
Takže když se mě v sobotu Andrej zeptal, jestli s nima nechcu jet na Krvavec, tak jsem ani moc dlouho neváhala a kývla na to. Jsme se totiž předtím bavili o tom, kdy zas půjdem někam do hor, tak nakonec byla příležitost hned ;) Sice jsem nakonec nesehnala žádného sparring partnera (Andrej byl ve vzduchu), který by šel se mnou, ale nakonec jsem to zvládla sama, i bez mapy a neztratila jsem se. Bylo to asi moje "tenkrát poprvé" - sama v horách, co neznám, navíc v cizí zemi, ale zvládla jsem to ;) A stále zvyšuju, bo Krvavec má 1853 m.n.m a Zvoh, který je za ním a kam jsem též vylezla, má dokonce 1971 m.n.m! (pravda, moje startovní pozice byla asi 1600, ale i tak ;) A byl z tama krásný výhled na centrální Slovinsko.V nedělu jsem se přivtěrla (líná huba - holé neštěstí) k výletu na Bohinjské jezero. To je prý největší jezero Slovinska (netvrdil mi tohle někdo už o Cerknickém jezeře? Jako správná informační specialistka jsem si tato tvrzení ověřila a Cerknické je, za dobrých podmínek /chčije a chčije/, skutečně větší). Nachází se kousek od Bledu, ale je mnohem, mnohem hezčí (shodli jsme se s děckama, že by to chtělo ňákou babičku na Bohinji, ke které bychom jezdili. Zkusíme se zeptat Primoža, jestli tam ňákou nemá ;) Průvodce píše, že toto alpské jezero láká ke koupání jen za extrémně horkých dní, ale to ještě nezná Hanu ;) Jak tu byla Zaňa, se kterou jsme se potkali v Chorvatsku a dali jsme si výlet na Krk (takže dovolenou v Chorvatsku už máme za sebou ;), tak když už jsme byly u toho móřa, tak jsme do něj vlezly, nehledě na to, že bylo asi 15° a fučel studený vítr. A pak jsme v tom tréninku na svatoštěpánskou koupačku ve Vltavě trénovaly celý týden (takže jsem se koupala aj ve slovinském móřu, pak v Divjem jezeru, jezeře v Medvodě a taky v nejkratší slovinské řece Jezernici). Takže jsem neváhala a vlezla aj do Bohinjského jezera ;)
Jezero napájí řeka Savica, na které padá i stejnojmenný vodopád. K tomu vedou dvě cesty - jedna placenná pro pussies a druhá neplacená pro horolezce nebo Čechy (kdybychom to viděli zespoda, tak tam pravděpodobně nelezem :D). Hádejte, kterou jsme si vybrali?
Vyšplhali jsme se k vodopádu, abychom se na něj podívali zeshora, respektive jen na jeho zřídlo a pak jsme pokračovali dál a výš k jednomu z triglavkých jezer - Črnomu jezeru (mi ta kupačka v Bohinju nestačila ;) Cesta byla poměrně náročná (ačkoli na mapě je značená normálně), ale dolů jsme ji zvládli ještě dvakrát rychleji, protože se schylovalo k bouřce.
Vzpomněla jsem si na své zážitky z Hochschwabu a vymyslela jsem novou sportovní disciplínu - Alpský běh aneb náročná trasa tam a zpět za poloviční dobu ;) Tož ale stihli jsme to a déšť nás chytil až skoro dole. Jsem pak navrhla, že bychom se mohli jít podívat k tomu vodopádu aj tou normální cestou ("pro vozíčkáře" ;), když už jsme tady, bo beztak už nikdo vstupné vybírat nebude a taky bychom ten vodopád mohli vidět v celé jeho kráse, že (má 78 metrů). A to byla dobrá volba, protože vodopád fakt nádherný a šlo od něho vidět až na jezero.Tož doufám, že najdem nějakého Slovinca s babičkou na Bohinji, protože bych se tam klidně podívala ještě jednou ;)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)