soČA!

Sice jsem si říkala, že konec rajzování a budu psát bakalářku, ale když se vyskytla příležitost vtěrnout se na rafting na Soči, tak jsem neváhala, bo jsem to chtěla vyzkoušet. Horní tok řeky protéká TNP, takže je to tam hezké a řeka sama o sobě je taková divočejší, takže to leccos slibovalo.
Výprava byla mezinárodní, sebrali se děcka z kurzu slovinštiny (+ nějaké ty vtěry jako třeba já, či Vojta) a zatímco většina se bála divoké řeky, já se spíš bála, aby to nebyla nuda. A ukázalo se, že moje obava byla celkem oprávněná, bo jsme jeli na obrovském raftu pro 8 lidí + kormidelník, který jediným pohybem mohl otočit celou loď o 180°, takže na lodi mohlo klidně sedět 8 úplných kriplů a nic by se nestalo. Tož ale aj tak dobré, řeka tekla, kupačka byla, kormidelník sympaťák a byla jsem zas po nějaké době na vodě!
Co mě ovšem ten den zcela uchvátilo, byl kostel sv. Antonína a kostnice u Kobaridu. Ta byla postavena ve 30. letech 20, století a z okolních hřbitovů do ní byly přeneseny ostatky skoro 8 tisíc italských vojáků. Průlom italské fronty u Kobaridu patřil k nevýznamnějším událostem 1. světové války. Samotnou budovu kostnice navrhl ve formě osmiúhelníku architekt Giovanni Grappi spolu se sochařem Giannino Castiglionim. Bohužel jsem si zapomněla s sebou vzít foťák, tak se podivte třeba zde.
A včera jsem byla na koncertě Swans a to bylo úplně super. Swans je experimentálni, nois-postindustriální skupina, takže přesně něco pro mě ;) Vůdčí osobností je zpěvák, multiinstrumentalista, textař, básník a spisovatel Michael Gira, ale mě zaujali i jiní členové kapely - např. jeden vypadal jako Richard Krajčo po deseti letech a s dlouhýma vlasama, basák zas vypadal jako Cankarjev (ale ten podle mě hrál s nejmenším nasazením, bo vůbec nebyl zpocený). Ovšem nejvíc mě uchvátil klávesista, který nejdřív dělal předspokana místo plánovaného Christopha Hanna, který onemocněl. Chlapec na naás vybalil francouzské balady, aby nás dostal do té správné, "veselé" nálady :D No, ale pak na koncertě samotné skupiny mě fakt bavil, protože se celou dobu díval nenávistným pohledem zpod zamračeného obočí, prostě něco jako "jste všichni ču.... a kdy už ten zas.... koncert skončí?" Akorát dvakrát vypadl z role, když kdosi v první řadě vyvolal na jeho tváři krátký úsměv. K tomu měl ještě takovou tu image správného starého rockera s vlasy zčesanými dozadu, který si občas přičísl rukou či hřebenem, který měl pro případ v kapse gatí. Tož prostě borec. Jinak bych řekla, že hudebníci jsou jako víno, s přibývajícím věkem mnoho z nich rozhodně neztrácí na kvalitě (ostatně většina mých favoritů začínala v 80. letech a furt mě jejich hudba oslovuje ;)
Dneska mě Koňár s Irinou vytáhli na jakési divadlo, co hrály děcka z jejich školy a to bylo fakt dost špatné. Chtělo to šokovat (začalo to masturbující jeptičkou na oltáři - to už je druhá slovinská divadelní masturbace, co jsem tu viděla), ale moc se to nepovedlo, nějak to nemělo ten mrd, jak se říká na JAMU. Taky to mělo pár těch věcí, které na divadle nesnášíte, jako třeba, že to bylo uřvané. No, asi nás chtěli nasrat. Ale my jim tu radost, že bychom se zvedli a odešli, neudělali a nějak jsme to přetrpěli. Ale bylo to skutečně špatné. Šak Koňár tomu jistě časem věnuje pár slov na svém blogu ;)