soČA!

Sice jsem si říkala, že konec rajzování a budu psát bakalářku, ale když se vyskytla příležitost vtěrnout se na rafting na Soči, tak jsem neváhala, bo jsem to chtěla vyzkoušet. Horní tok řeky protéká TNP, takže je to tam hezké a řeka sama o sobě je taková divočejší, takže to leccos slibovalo.
Výprava byla mezinárodní, sebrali se děcka z kurzu slovinštiny (+ nějaké ty vtěry jako třeba já, či Vojta) a zatímco většina se bála divoké řeky, já se spíš bála, aby to nebyla nuda. A ukázalo se, že moje obava byla celkem oprávněná, bo jsme jeli na obrovském raftu pro 8 lidí + kormidelník, který jediným pohybem mohl otočit celou loď o 180°, takže na lodi mohlo klidně sedět 8 úplných kriplů a nic by se nestalo. Tož ale aj tak dobré, řeka tekla, kupačka byla, kormidelník sympaťák a byla jsem zas po nějaké době na vodě!
Co mě ovšem ten den zcela uchvátilo, byl kostel sv. Antonína a kostnice u Kobaridu. Ta byla postavena ve 30. letech 20, století a z okolních hřbitovů do ní byly přeneseny ostatky skoro 8 tisíc italských vojáků. Průlom italské fronty u Kobaridu patřil k nevýznamnějším událostem 1. světové války. Samotnou budovu kostnice navrhl ve formě osmiúhelníku architekt Giovanni Grappi spolu se sochařem Giannino Castiglionim. Bohužel jsem si zapomněla s sebou vzít foťák, tak se podivte třeba zde.
A včera jsem byla na koncertě Swans a to bylo úplně super. Swans je experimentálni, nois-postindustriální skupina, takže přesně něco pro mě ;) Vůdčí osobností je zpěvák, multiinstrumentalista, textař, básník a spisovatel Michael Gira, ale mě zaujali i jiní členové kapely - např. jeden vypadal jako Richard Krajčo po deseti letech a s dlouhýma vlasama, basák zas vypadal jako Cankarjev (ale ten podle mě hrál s nejmenším nasazením, bo vůbec nebyl zpocený). Ovšem nejvíc mě uchvátil klávesista, který nejdřív dělal předspokana místo plánovaného Christopha Hanna, který onemocněl. Chlapec na naás vybalil francouzské balady, aby nás dostal do té správné, "veselé" nálady :D No, ale pak na koncertě samotné skupiny mě fakt bavil, protože se celou dobu díval nenávistným pohledem zpod zamračeného obočí, prostě něco jako "jste všichni ču.... a kdy už ten zas.... koncert skončí?" Akorát dvakrát vypadl z role, když kdosi v první řadě vyvolal na jeho tváři krátký úsměv. K tomu měl ještě takovou tu image správného starého rockera s vlasy zčesanými dozadu, který si občas přičísl rukou či hřebenem, který měl pro případ v kapse gatí. Tož prostě borec. Jinak bych řekla, že hudebníci jsou jako víno, s přibývajícím věkem mnoho z nich rozhodně neztrácí na kvalitě (ostatně většina mých favoritů začínala v 80. letech a furt mě jejich hudba oslovuje ;)
Dneska mě Koňár s Irinou vytáhli na jakési divadlo, co hrály děcka z jejich školy a to bylo fakt dost špatné. Chtělo to šokovat (začalo to masturbující jeptičkou na oltáři - to už je druhá slovinská divadelní masturbace, co jsem tu viděla), ale moc se to nepovedlo, nějak to nemělo ten mrd, jak se říká na JAMU. Taky to mělo pár těch věcí, které na divadle nesnášíte, jako třeba, že to bylo uřvané. No, asi nás chtěli nasrat. Ale my jim tu radost, že bychom se zvedli a odešli, neudělali a nějak jsme to přetrpěli. Ale bylo to skutečně špatné. Šak Koňár tomu jistě časem věnuje pár slov na svém blogu ;)

Rus dačo pičo trip

CK Tomáš inicioval výlet do Sarajeva a tak trochu po Balkánu a my mu s Reném onehdá přislíbili účast, zapomněli na to a když se nám to jako bumerang vrátilo ("příští týden teda jedeme do toho Sarajeva jak jsme se domlouvali"), tak se nám nepodařilo vymyslet žádnou dobrou výmluvu, tak jsme jeli. Tož ale znáte to - když se na něco těšíte, tak to nevyjde a naštěstí to funguje aj naopak ;)
Jak jistě všichni víte, Sarajevo je hlavní mšsto Bosny a Hercegoviny a zabili tam Ferdinanda, parchanti. V roce 1984 se zde konaly zimní olympijské hry a v letech 1992 - 1995 bylo město obléháno Srby, což jsou dvě události, ze kterých se město dodneška ještě tak úplně nevzpamatovalo. Kromě toho se Sarajevo, stejně jako celá země, vyznačuje tím, že tu je na každém rohu mešita. Pravoslavné či katolické kostely a synagogy se vyznačují výrazně menší četností. Ale i díky tomu má město jinou atmošku než většina evropských zemí. Úzké ulice vyvolávají mírně klaustrofóbní pocit. Ale sehnali jsme zde konečně známou slovinskou vinnou odrůdu Vranac, pěstovanou v Makedonii či Černé Hoře ;)


Ubytovali jsme se přímo v centru v hostelu, kde byl dostatek postelí a především sprch a záchodů (my jsme se toho nebáli a zkoušeli různé místní speciality od čevabčiči přes kysané mléko a čerstvou zeleninu, prostě přesně proti všem doporučením z každého průvodce. Tož ale pilně jsme to desinfikovali rakijou, takže pohodinda). Tomáš má tutorku ze Sarajeva, takže od ní měl nějaké tipy, co vidět a kam zajít a my méně organizovaní jsme ho ze začátku následovali (například do tunelu spásy, který představoval jediné spojení s okolním světem v době blokády města. Místní jej prokopali pod letištěm, obsazeným vojsky OSN a proudil jím materiál, potraviny a léčiva ze svobodného území do okupovaného Sarajeva. V dnešní době je z něho zachováno už jen asi 6 metrů, ale je u toho muzeum, kde se dozvíte, jak to s ním bylo), ale postupně anarchie narůstala a my si občas též prosadili svou (já jsem chtěla vidět místo atentátu a pak Eifelův most /protože Eiffelovu věž v Paříži viděl kdekdo, ale kdo se může pochlubit, že viděl Eiffelův most v Sarajevu? ;) Když jsem viděla, co jsem chtěla a taky protože se mi nechtělo jít z jednoho konce města na druhý, bo jsem se tam pořádně ani nepodívala, tak jsem se od skupiny trhla (René to udělal už dřív) a bloumala ulicemi. Přitom jsem potkala Peršana jménem Sha, který pak bloumal se mnou, jsme si povídali a aj na to bosenské kafe jsme zašli (ale nepozval, sviňa. Jsem mohla mít splněnou metu, co jsme si s Katkou vytyčily - pozvání na kafe od nějakého místňáka. No, on to sice nebyl místňák, bo byl z Teheránu a navíc jsme pak s Katkou došly k tomu, že se nám to vlastně už splnit podařilo předtím, tož ale i tak. No jo, chudí umělci. Sha byl totiž malíř. Jako malíř jako malíř. Ale kdybyste potřebovali vymalovat pokoj, tak se tomu též nebrání ;) Tož jsme se pak ještě domluvili, že se k nám večer přidá, jak pudeme s vínem zevlit někam na kopec, což se taky stalo a pak nás vzal nejdřív na rockenrollový koncert, ze kterého se vyklubal ambient a bylo to v takovém sarajevském FAVU a pak ještě na rockový koncert, ze kterého se vyklubal psychedelic rock, něco jako bosenští Plastici. Tož dobré ;) A taky jsme se naučili pár perských frází (viz název tohoto příspěvku) ;)


V Bosně a Hercegovině se mluví v podstatě srbochorvatsky, což je jazyk, kterému lze lépe rozumět jak slovinštině, leč nějaká ta zrada se tam občas vyskytne, takže třeba z naší plánované snídaně v podobě hemenexu se vyklubala játra. Ale byla výborná ;)
Ze Sarajeva jsme to vzali přes Mostar, jehož mosty patří mezi památky UNESCO. Tož taký Bosenský Krumlov.
A z Mostaru jsme si to zamířili do Chorvatska k móřu (takže už mám za sebou dokonce dvě dvolené v Chorvatsku). No, kdyby bylo po našem, tak to celé prozevlíme v Sarajevu, bo tam bylo levnějš a už jsme tam měli aj ňáké kámoše, ale jak už jsem psala, my se akorát vezli. Se starou židovskou kapitalistkou jsme nakonec usmlouvali nocleh za přijatelnou cenu, zahráli si hru z ranných dětských let na svatbu, taky bojovku o bludišťáky a pořádně se vyčvachtali v móřu, takže nakonec dobré ;)

Bohinj

Poslední zápis o Slovinsku byl už blahé paměti, tak po včerejším společném zpytování blogového svědomí s Koňárem (máme podobnou frekvenci v poslední době), jsem se rozhodla to napravit. Taky sem se zas byla někde podívat, že.
Ve Slovinsku je teď pěkně, svítí slunko a je teplo (občas jen na sukňu, tričko a sandále ;), což se, pravda, moc neslučuje s učením (asi po Tomášově vzoru napíšu panu děkanovi, jestli by nebyl tak hodný a neposunul mi termín odevzdání bakalářky), případně s pořádným spánkem (bo se učíte nočju), ale tak za měsíc a půl jedu dom (pokud mi teda paní Petra nenapíše, že by se našly ještě nějaké peňauze na prodloužení pobytu o jeden měsíc), tak musím ještě něco stihnout, ne?
Takže když se mě v sobotu Andrej zeptal, jestli s nima nechcu jet na Krvavec, tak jsem ani moc dlouho neváhala a kývla na to. Jsme se totiž předtím bavili o tom, kdy zas půjdem někam do hor, tak nakonec byla příležitost hned ;) Sice jsem nakonec nesehnala žádného sparring partnera (Andrej byl ve vzduchu), který by šel se mnou, ale nakonec jsem to zvládla sama, i bez mapy a neztratila jsem se. Bylo to asi moje "tenkrát poprvé" - sama v horách, co neznám, navíc v cizí zemi, ale zvládla jsem to ;) A stále zvyšuju, bo Krvavec má 1853 m.n.m a Zvoh, který je za ním a kam jsem též vylezla, má dokonce 1971 m.n.m! (pravda, moje startovní pozice byla asi 1600, ale i tak ;) A byl z tama krásný výhled na centrální Slovinsko.
V nedělu jsem se přivtěrla (líná huba - holé neštěstí) k výletu na Bohinjské jezero. To je prý největší jezero Slovinska (netvrdil mi tohle někdo už o Cerknickém jezeře? Jako správná informační specialistka jsem si tato tvrzení ověřila a Cerknické je, za dobrých podmínek /chčije a chčije/, skutečně větší). Nachází se kousek od Bledu, ale je mnohem, mnohem hezčí (shodli jsme se s děckama, že by to chtělo ňákou babičku na Bohinji, ke které bychom jezdili. Zkusíme se zeptat Primoža, jestli tam ňákou nemá ;) Průvodce píše, že toto alpské jezero láká ke koupání jen za extrémně horkých dní, ale to ještě nezná Hanu ;) Jak tu byla Zaňa, se kterou jsme se potkali v Chorvatsku a dali jsme si výlet na Krk (takže dovolenou v Chorvatsku už máme za sebou ;), tak když už jsme byly u toho móřa, tak jsme do něj vlezly, nehledě na to, že bylo asi 15° a fučel studený vítr. A pak jsme v tom tréninku na svatoštěpánskou koupačku ve Vltavě trénovaly celý týden (takže jsem se koupala aj ve slovinském móřu, pak v Divjem jezeru, jezeře v Medvodě a taky v nejkratší slovinské řece Jezernici). Takže jsem neváhala a vlezla aj do Bohinjského jezera ;)
Jezero napájí řeka Savica, na které padá i stejnojmenný vodopád. K tomu vedou dvě cesty - jedna placenná pro pussies a druhá neplacená pro horolezce nebo Čechy (kdybychom to viděli zespoda, tak tam pravděpodobně nelezem :D). Hádejte, kterou jsme si vybrali?
Vyšplhali jsme se k vodopádu, abychom se na něj podívali zeshora, respektive jen na jeho zřídlo a pak jsme pokračovali dál a výš k jednomu z triglavkých jezer - Črnomu jezeru (mi ta kupačka v Bohinju nestačila ;) Cesta byla poměrně náročná (ačkoli na mapě je značená normálně), ale dolů jsme ji zvládli ještě dvakrát rychleji, protože se schylovalo k bouřce. Vzpomněla jsem si na své zážitky z Hochschwabu a vymyslela jsem novou sportovní disciplínu - Alpský běh aneb náročná trasa tam a zpět za poloviční dobu ;) Tož ale stihli jsme to a déšť nás chytil až skoro dole. Jsem pak navrhla, že bychom se mohli jít podívat k tomu vodopádu aj tou normální cestou ("pro vozíčkáře" ;), když už jsme tady, bo beztak už nikdo vstupné vybírat nebude a taky bychom ten vodopád mohli vidět v celé jeho kráse, že (má 78 metrů). A to byla dobrá volba, protože vodopád fakt nádherný a šlo od něho vidět až na jezero.
Tož doufám, že najdem nějakého Slovinca s babičkou na Bohinji, protože bych se tam klidně podívala ještě jednou ;)

Zatial

Byla tu Zaňa (o prázdninách u tety Hany snad napíše ona), to bylo fajn. Taky tu byli vsetínští jeskyňáři, se kterýma jsem se svezla dom, takže teď si dávám studijní volno doma. Ale již brzy se určitě dočkáte dalších dobrodružství ze Slovinska ;)

Výlet do Mariboru

Minulý pátek (to píšu až teďka, protože jinak by Herr Jašek mohl zjistit, co obnáší výlet s překvapením pro Mr. Jaška) jsme se s Katkou rozhodly vyrazit do Mariboru. Domluvily jsme si spolujízdu přes prevozi a čekaly na smluveném místě, ovšem borec se na nás vykašlal a nenabral nás. Tož ale řekla jsem si, že třeba nás místo toho čeká něco mnohem lepšího a taky, že jo. CK Hana měla v záloze náhradní plán, kterým byla návštěva Žale. To je hřbitov na severovýchodě Ljubljany (Katka zjistila, že je to to, kolem čeho ráno běhává), který navrhl hádejte kdo? Tož místo úplně dobré, kdyby to nebyl hřbitov, tak by si tam člověk nejradší udělal piknik. Šak mrkněte na fotky.
Tož byly jsme tam asi necelou hoďku, takže celý den stále před sebou. Protože jsem se někdy chtěla mrknout do bývalé továrny Rog (se tam vyráběla kola a teďka se tam různá kola dají od překupníků taky sehnat), tak jsem navrhla Katce, jestli tam nezajdem. Katka byla za, tak jsme vyrazily. Tož tam to bylo úplně parádní, v pátek tam skoro nikdo nebyl, takže jsme to prolezli poměrně důkladně a jak to tak při našich výletech bývá, že občas někomu vlezem do zahrádky nebo tak, tak teďka jsme byly v ložnici, obyváku, koupelně, kuchyni, dětském pokojíku i ateliéru. Prostory továrny totiž teďka slouží například taky jako squatt. Z místních obyvatel jsme ovšem potkaly akorát pána, co má v plánu budovy využít jako galerie a pověsit tam Monu Lisu. Jak už jsem psala, prolezly jsme to odshora až nahoru, a to doslova, jako taková třešnička na dortu byla střecha, ze které se nám otevřel výhled na Ljubljaň. A místo fotogenické jak cyp, jak už to u industriálních prostor bývá, tak jsme se rozhodly, že tam musíme vytáhnout Mr. Jaška, protože ten rád fotí (akorát nevím, zda ty jeho fotky někdy uvidím. Vy se můžete mrknout aspoň na moje, jsou z obou výprav, co jsme tam zatím podnikli. Na tom našem prvním výletu jsem totiž ve foťáku měla full card and empty battery a nemohla si vyfotit vše, co mě lákalo, takže to byl též důvod, proč jsem tam chtěla ještě jednou)


V Rogu jsme strávily už podstatně více času, nicméně stále ještě bylo poměrně málo hodin na to, abychom šly na kolej. Tak jsme se mrkly na mapu, co by mohlo být v okolí zajímavého, kam se dá dostat městskou dopravou a vybraly jsme Medvode, protože tam má být jezero. A zrovna nám aj jel ten správný bus.
V Medvode jsme se rozhodly jít podél řeky, bo v té mapě to vypadalo, že jezero bude na ní. Tož našly jsme jakýsi splav, nad kterým se řeka trochu rozšiřovala, ale už jsme zvyklé na místní poměry, takže jsme si řekly, že ho klidně za to jezero uznáme. Nicméně, pak jsme se rozhodly přece jen pro jistotku ještě zeptat někoho z místních a ti nás poslali asi 4 km od města směrem do hor. To by se dalo stíhat, ale nejdřív jsme chtěly omrknout ještě jakýsi hezký kostel, co jsme viděly na kopci. No, a cestou jsme potkaly vinný sklep, tak jsme se rozhodly ochutnat místní produkci a to byla dobrá volba, protože víno odrůdy Pinela (bylo to něco na "P", takže to ještě mohl být Pikolit, už si to nepamatuju, musím se zeptat Katky) bylo vskutnu dobré. Nakone jsme se rozhodly, že to nebudem hrotit a jezero si necháme na příště a jen jsme tak vyzevlily pod tím kostelem a dívaly se na protější hory a užívaly krásného dne.
Maribor je díra, ale výlet do Mariboru stál za to! ;)

Adrenalin

Našla jsem si tu několik strategických kamarádů, díky kterým se tu rozhodně nenudím a místo toho, abych seděla na kolejích (a třeba psala bakalářku...plánuju týdenní studijní pobyt v ČR, bo tady se to nedá. Bohužel to není kvůli tomu, jak by si mnozí mohli myslet, že furt někde pařím nebo tak, právě naopak - chce se tu toho po mně furt strašně moc do školy. No, ale nejen studiem je živ člověk, takže volný čas se snažím též ňák vyplnit, že), tak vyrážím za dobrodružstvím. Víkend před týdnem jsem měla slíbenou návštěvu nějaké další jeskyně (předtím jsem byla v Martinské /zelo lepa jama!!!/ a Križné jame), tak jsme jeden den vyrazili s Andrejem, Jasnou a Primožem na speleovýlet. Akorát to všichni tak ňák zhodnotili, že se jim nechce do ničeho náročného. Nejdřív jsme navštívili jakýsi dvoupatrový tunel, který navazoval na bunkr a menší jeskyni. To bylo super, mi se líbí aj taková místa, nemusím mít jen jeskyně ;) V okolí jsme se trochu porozhlédli a jednu novou jeskyň dokonce našli. Hoši se rozhodli, že ji pojmenujou po mně :) Takže ve Slovinsku je teď jeskyně Hana (nebo Hanina jama, nevím, jak se nakonec rozhodli). Akorát myslím ani není zaregistrovaná, bo má jen 6 metrů a pro ně je to nic. Tož ale u nás by to byl myslím dobrý objev ;)
Obhlédli jsme ještě rybník plný žab a pak vyrazili na skálu, protože mě musíjou nejdřív pořádně naučit lézt na laně přes přepínky, než mě budou moct vzít do těch jejich děr. Tož jsem si to vyzkoušela, ale ještě to chce ňáký tréning. Nicméně...


V pondělí mi Andrej nabídl, jestli se nechcu přidat k exkurzi do jamy, kterou koumá - Žirovcové. Primož tam chtěl brát nějaké jeskyňáře z Idrije (s některýma jsem se už potkala na té záchranné akci). Tož jsem ani moc dlouho nerozmýšlela a šla jsem do toho. A stálo to zkutečně za to. Jeskyň má asi 2 a půl kilometru (ale já lezla jen necelé 2, bo prohlídku Grand Canyonu jsem si protentokrát nechala s klidným srdcem ujít), na začátku se leze na dvou lanech (jedno je s přepínkou) a jak nemám ráda rozpor, tak tady jsem si ho užila dohromady asi tak na kilometru (No, to možná ne, ale mi přišlo, že lezu rozporem skoro furt). Taky jsem si prolezla sem tam ňákou plazivku, či se škrábala do bahnitého kopca (2x! jednou pro zahřátí a podruhé při cestě ven. A byla jsem jako to prase. A moje trenirka jsou po tomhle výletu děravé, jestli už fakt nezainvestuju do overalu?). A když člověk vylez ven, tak ho čekalo škrábání se do strmého (jsme to lezli po čtyřech) vysokého kopca. Tož ale bylo to dobré jak cyp! Akorát jsem pak ještě tři dny chodila takhle
Jako další výlet jsem si vyprosila nějaké hory, tak jsme s Andrejem pokořili Plešu v pohoří Nanos (sice jen 1262 m, ale přesto zvyšuju ;) (Ráda bych podotkla, že sice "zemáky, zelé - živobytí celé", ale večer před výstupem to není nejlepší strava) Pak jsme se potkali s Jasnou a jejím přítelem Andrašem a šli jsme lozit. Přitom jsem se trochu přiblížila typické slovinské představě Čecha (alias do extrémních podmínek s co nejhorším, příp. žádným vybavením, a zemřít tou nejdebilnější smrtí vlastní vinou), bo jsem měla na nohách sandále (pohorky jsem nechala v autě. Ale už vím, jak je to s těma Čechama - umírají kvůli Slovincům, protože ti jim dají špatné instrukce a informace - když jsem vybírala mezi botaskama a sandálema, Andrej poradil sandále) a ke skále se nejdřív muselo dojít přes hromadu šutrů (kamenná suť? sesuv to prej nebyl. Prej jak se postupně rozpadá ta skála, což fakt rozpadá, pár šutrů tam letělo, naštěstí mimo nás) a taky první lození jsem si dala v sandálech ;) I když děcka mi říkali, že na typického Čecha bych měla mít žabky a být minimálně v dvoutisícové výšce. Tož ale pak jsem soutěž o typického Čecha začala prohrávat, bo Jasna se pak přezula do žabek (ale jen když jistila, lozili jsme normálně v lezačkách. No, ale i tak) a jednu chvíli jsem měla její helmu, takže jsem byla lépe vybavena jak ona ;)
No, a do čtvrtice dobrodružství Andrej domluvil nějakého kámoše, co dělá instruktora paraglidingun a vzal nás (Primože, Jasnou a Andraše a ještě Sašu, což je další jamar) vyzkoušet si létání (Stejně jako na Vsetíně, tak i v Ljubljani se někteří rádi zabíjejí nejen v jeskyních, ale i ve vzduchu - v tomto případě Andrej a Danjel - a chtějí to dopřát aj ostatním). Tož jsme jeli na Logatec, což je takový kopeček, kde asi každý začíná, byl tam ještě jeden instruktor s ňákýma mládežníkama. Tož nejdřív jsme začínali dole, ale protože to furt ňák neletělo, tak jsme start posouvali výš a výš a nakonec se to povedlo všem, kromě Jasny. Při druhé zkoušce jsem sice skončila na zemi obličejem, ale ani to mě neodradilo. Instruktor už to chtěl balit (ty své dva padáky, na kterých jsme to zkoušeli. Byly z Čech, tak se někteří zhrozili. "Hey, Primož, you were in a real danger."), ale Andrej mi pučil svůj padák a na něm jsem vzlétla! A prej jsem letěla nejvýš, nejrychlej a nejdál. No, rozhodně jsem měla nejefektivnější závěr (tzv. Czech style), bo jsem se elegantně vyhnula stromu, což z jejich pozice ovšem vypadalo, že jsem ho minula v poslední sekundě. Škoda, že nikdo netočil Andrejův výraz, jak se díval, jak s jeho novým, švýcarským padákem letím přímo proti stromu :D Tož ale z jejich perspektivy to prostě vypadalo jinak, než z té mojí, já to měla vypočítané a věděla jsem, že se mu vyhnu ;) Šak se na ten můj slavný let podivte sami (na fotky z lezeckých výletů se můžete časem mrknout na rajčeti. V Žirovcové jsem foťák neměla, takže pro představu se mrkněte na blog jednoho z členů JKŽ.
Už zbyva jen vyfachčit rafting na Soči ;)

Krim

Po vzoru minulého týdne jsme se rozhodli v pátek opět vylézt na ňáký ten kopec, tentokrát naše volba padla na Krim. Jde o 1107 metrů vysoký kopec jižně od Ljubljany (jak vidíte, postupně zvyšujeme cíle ;) Měl k němu je autobus 19B, který, jak to už tak bývá zvykem, nejel, resp. jel až z konečné autobusu 19. Ale zjistili jsme to poměrně brzy (není špaté s sebou mít nějakou tu slovinskou informační centrálu alias strategického kamaráda Primože ;) Autobus nás vyhodil u Merkatoru v nějaké dědině poblíž jezera, čehož jsme využili k doplnění chybějících zásob) a vyrazili jsme. Jezero byl spíš takový rybníček, ale vzhledem k našim zkušenostem (Cerknické jezero apod.) nás to vůbec neodradilo.
Celý výstup na Krim měl celkově trvat asi 3 hodiny, nám trval ještě o trochu dýl, protože jsme si udělali ještě odbočku k jeskyni (prosíravě jsem měla s sebou dvě čelovky), kde jsme s Koňárem vlezli kam se dalo, takže jsme se nejen trochu zdrželi, ale též jsme pak byli oba jak čuňata :D


Při výstupu nahoru bylo zataženo, ale jak jsme vylezli, obloha se rozjasnila a otevřel se nám výhled do okolí (akorát některé ty keře by mohli trochu ostříhat). Vyzevlili jsme tam asi hodinku (bylo to příjemné na tom slunku) a pak jsme sestoupili do údolí řeky Iška. Tam je to fakt hezké. Kolem nás projelo ňáké auto, Primož nás upozornil na to, že je zřejmě české a fakt! Mělo dokonce SPZ Zlínského kraje! Takže někdo od nás. Ale nezastavili nám, i když jsme na ně mávali, takže jsme to s Koňárem zhodnotili, že beztak ZZ (zku..... Zlíňáci). Nebo možná viděli, jak jsme s Koňárem zaprasení :D
Každopádně výlet byl fajn. Ale je tu ještě něco, o čem bych se s vámi chtěla podělit ;)
Ve čtvrtek jsem šla s Primožem zas na speleoschůzku, tentokrát jsem vytáhla i Katku, nalákala jsem ji na to, že bude přednáška o Herbalife. A taky že byla (mě na ni Primož lákal už předchozí schůzky, ale nikdy to nevyšlo). A to bylo fakt hodně vtipné. Představte si sklepní jeskyňářskou klubovnu (paní z Herbalife: "Tady to ňák smrdí. No, ještě, že tu budem jen hodinu." Ta paní vypadala hodně podezřele, ovšem ještě podezřeleji vypadal borec v mikině Herbalife) plnou jeskyňářů s lahváčem v ruce, kterým borec vykládá o zdravém životním stylu. Korunu tomu dal jeskyňář zvaný Brko, který má nejmíň 100 kilo a přišel až po začátku přednášky a se slovy "to mě nezajímá" si sedl za přednášejícího. No, byla to prostě groteska jak sviňa :D Nebo, když borec vykládal o tom, jaké do sebe dostáváme jedy, jako např. alkohol, a Sašo si šel před něj otevřít pivo, bo ta věc, o kterou otevírají lahváče, visí uprostřed místnosti. Korunu tomu dal jeskyňář, který ovšem patřil k té herbalifovské skvadře, a který je metalista jak vyšitý (v triku Iron Maiden - The matter of life and death. Měl si ten název skupiny přešít nápisem Herbalife :D), když svým kamarádům řekl, že to používá den a hned je na tom jeho imunitní systém mnohem líp či co. No, prostě prdel no. Akorát, že teďka už nevím, na co se na těch jeskyňářských schůzkách těšit, když hlavní lákadlo už proběhlo :(